Merkité
Merkité (mongolsky Мэргид) byl pravděpodobně mongolský nebo turkický, případně samodijský kmen doložený od konce 11. století. Začátkem 13. století byli Merkité násilně začleněni do mongolské říše.[1] Žili v Zabajkalsku, na území současného Burjatska.
Otázka etnické příslušnosti
[editovat | editovat zdroj]Většina historiků se přiklání k mongolskému původu Merkitů, tato hypotéza pocházející od Rašíd ad-Dína.[2] Další historici ale Merkity ztotožňují s jinými etniky.
K samodijské hypotéze o původu Merkitů se přiklonil Lev Gumiljov, který je zařadil k východní skupině jihosamodijských kmenů.[3][4] Hypotézu dále rozpracoval V. A. Tugolukov, který si všiml informace o sobech „národa bekri“ u Marca Pola a také přítomnosti etnonym podobných Merkitům u zabajkalských Tunguzů.[5]
V západní historiografii se potom rozšířila hypotéza o tureckém původu.[6][7] Ruský historik A. V. Tivaněnko si ve prospěch této hypotézy všiml přítomností tureckých toponym v místech předpokládaného merkitského osídlení.[8]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Merkité začali figurovat v historických zápisech jako samostatné etnikum od konce 11. století. Podle čínských „Dějin Kitanů“[9] roku 1093 kitanský vojevůdce Wo-tche-la zaútočil na Merkity a porazil je.
Dělili se na tři větve: Uvas (Choas), Chát a Uduit. Poslední byli nejpočetnější a rozdělovali se na Ujkury, Mudany, Tudakliny a Džijuny.
Podle Tajné kroniky Mongolů byla Höelün, matka Temüdžina (známějšího jako Čingischán), původně zasnoubena Merkitu Čiledovi, ale unesl ji Temüdžinův otec Jesügej-bagatur. O generaci později třísetčlenný oddíl Merkitů podnikl nájezd na rodinu vdovy Höelün a neúspěšně se pokusil zabít Temüdžina. Útočníci alespoň zajali Temüdžinovu ženu Börte. Temüdžin k osvobození manželky zmobilizoval kromě vlastních následovníků spojenecké Kerejty v čele s Wang-chánem a Džadžiraty v čele s Džamuchou. Merkité, neočekávajíce jakoukoliv nepřátelskou akci, byli rozprášeni a Börte osvobozena.[10] Mongolsko–merkitské nepřátelství potom přetrvávalo i v dalších letech.
Při prohlášení Temüdžina Čingischánem roku 1206 už Merkité patrně nepředstavovali samostatnou sílu. Přeživší splynuli s Mongoly nebo odkočovali na západ, kde se smísili s Kypčaky.[11] V letech 1215–1218 Džebe a Sübetej porazili vzdorující Merkity vedené syny jejich bývalého chána Tochta-bekiho. Jejich zbytky přijali Kypčakové, což vyvalo nepřátelství a válku s Mongoly.
Někteří Merkité zaujali přední postavení v Mongolské říši. Merkitky Chulan, Töregene a Ogul-kajmiš se staly ženami Čingischána, Ögedeje a Güjüka. Merkité Bajan, Madžartaj a Togto stáli v čele vlády říše Jüan. Jejich potomci tvořili po vyhnání dynastie Jüan z Číny jeden z mongolských klanů.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Меркиты na ruské Wikipedii.
- ↑ WEATHERFORD, Jack. Genghis Khan and the making of the modern world. [s.l.]: Three Rivers Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-609-61062-6, ISBN 0-609-61062-7. (anglicky)
- ↑ Rašíd ad-Dín. Sbornik letopisej [Сборник летописей]. Svazek 1. Moskva, Leningrad: Izdatělstvo Akademii Nauk, 1952. S. 93. (rusky)
- ↑ GUMILJOV, L. N. Suďba merkitov [Судьба меркитов]. In: Finno-ugorskije narody i Vostok [Финно-угорские народы и Восток]. Tartu: [s.n.], 1975. (rusky)
- ↑ GUMILJOV, Lev Nikolajevič. Mongoly i merkity v XII. v. [Монголы и меркиты в XII в.]. In: [s.l.]: Učenyje zapisky Tartuskogo gos. un-ta – N 416: Studia orlentalla et Antiqua, 1977. Dostupné online. S. 74–116. (rusky)
- ↑ TUGOLUKOV, V. A. Korennyje tungusy (Etničeskaja istorija i etnogenez) [Коренные тунгусы (Этническая история и этногенез)]. In: Etnogenez i etničeskaja istorija narodov Severa [Этногенез и этническая история народов Севера]. Moskva: [s.n.], 1975. S. 104–105. (rusky)
- ↑ SOUCEK, Svat. A History of Inner Asia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0521657044. S. 104. (anglicky)
- ↑ ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. [s.l.]: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 9780816046713. (anglicky)
- ↑ TIVANĚNKO, A. V. Гибель племени меркитов [Gibel plemeni merkitov]. Ulan-Ude: [s.n.], 1992. S. 56–58. (rusky)
- ↑ 辽史 [Liao-š']. Peking: [s.n.], 1987. (čínsky)
- ↑ Tajná kronika Mongolů. [s.l.]: [s.n.] S. §254.
- ↑ SULTANOV, T. I. Opyt analiza tradicionnych spiskov „92 plemen ilatija“ [Опыт анализа традиционных списков «92 племён илатийа»]. In: Srednaja Asija v drevnosti i sredněvěkovje [Средняя Азия в древности и средневековье]. Moskva: [s.n.], 1977. S. 166–167. (rusky)
