" DÍTĚ ŠKOLOU POVINNÉ ... "

Dnešní příspěvek je opět trochu o vzpomínání na školu a vůbec na učení, kterého se nezbavíme jak říkávala naše babi nikdy. Vstupem do školy začíná a nekončí snad nikdy, ona tak trochu záleží jak na našich ambicích, tak na životě samotném. Hned úvodem něco málo ze zdroje :https://www.youtube.com/watch?v=C8_WyucK0fI#utm_content=organic&utm_term=d%C3%ADt%C4%9B%20%C5%A1kolou%20povinn%C3%A9%20youtube&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Do školy jsem chodila moc ráda, měla jsem dokonce štěstí i na kvalitní učitele, což jsem pravda usoudila až když jsem sama vplula do oblasti školství a octla se tak na druhé straně za katedrou. O charekterech vyučujících bych mohla napsat jak by naše babi řekla romány. Musím podotknout, že většinou v dobrém, no, našli se i vyjímky a to jsem pak zírala. Nejvíce za působení v DD, tam z počátku jako učitelka v MŠ, později vychovatelka. Tam jsem zírala v pravém slova smyslu, ve vedení dvě alkoholičky, které naštěstí s dětmi moc do styku nepřišly. Nakonec se o své bytí ve vedení právě tím "chlastem" připravily. Konec dobrý, vše dobré, rychle smeteno pod koberec, odchod do důchodu. Vtip byl v tom, že se nejen vše smetlo, ale dokonce se na veřejnosti povídalo, že ten náhlý odchod mělo za následek zhoršení zdraví a teď čtěte pozorně, z důvodů pedagogického sboru, který vedení ničil svým chováním a přístupem. ☺☺☺ Pravda byla, že se kolegyně ohradila, což vedení kvitovalo jako drzost a dotyčnou napadlo ručně a stručně. Jo, to byla jízda, málem jsem taky jednu chytla, když jsem soužku od své kolegyně (ta už chytla druhou od skříně), odtahovala a zavřela do ředitelny, aby se uklidnila. Napadená byla lékařsky ošetřena a s otřesem mozku na nemocenské, vše předáno policii. Tomuto napadení jsem nebyla přítomna sama, ale ostatní dělali, že se jich to netýká, nic neslyšeli a NEVIDĚLI. Tudíž jsem jen já uvedla co jsem viděla. Bylo mě z těch všech zle a i přesto, že mě bylo nabízeno lukrativní místo, když také nic neuvidím a odvolám co jsem viděla - neviděla, rozhodla jsem se na minutu ze školství odejít a přetrhala veškeré kontakty. Raději dělnice, než podvodnice, dotáhla jsem ještě pár týdnů do prázdnin a pak se "jako" se svými  dětmi odstěhovala do pryč k rodině. Tou dobou jsem už byla prakticky samoživitelka a na to ve vedení spoléhali, že se přece tak lehce nevzdám práce, která mě byla i koníčkem. To jsem se dozvěděla až od mé nejvyšší nadřízené později, když jsme se po nějakém čase potkaly. No, makala jsem svátky, pátky, noční, ranní, odpolední a bylo mě fajn, než jsem se potkala se svoji inspektorkou, dříve mojí oblíbenou ředitelkou a v době incidentu inspektorkou. Přemlouvala mě ať se vrátím, že to vše tenkrát byla "fraška"z vrchu na ně tlačili a tak to smetli. Znovu nabídka a omluva, já se nedala přemluvit, tak jsme se rozloučily, s tím, že kdyby něco mám se na ni obrátit. Babo falešná, tak leda zády, raději dělnice než podvodnice, pomyslela jsem si. No a těch profesí bylo haba kuk☺ od obsluhy chemické a tepelné úpravy vody, laborantky,  skladnice, vedoucí expedice, na vše bylo zaškolení  a následně velmi přísné zkoušky před komisí. Nejhorší bylo snad obstát v té pozici vedoucí expedice, musela jsem si udělat kurz na vysokozdvižný vozík. Já neřidič, technický antitalent, no hrůza, ale nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěla stát celou směnu za strojem. To nééé, řekla jsem si a vrhla se ještě s jednou kolegyní do učení. Jízda do předu a do zadu brnkačka, ale naložit paletu se zbožím umístit na dané místo hrůza. Pohled na mě musel být žalostný, ale nevzdávala jsem to. Jezdily jsme v zimě a mrazu po nádvoří jednoho podniku, kde se tyto kurzy odehrávaly. Už se blížily zkoušky a my měly jezdit v hale mezi zbožím, nabrat palety, dát do štosu, dál z regálu do regálu, milimetry rozhodovaly. Mě to vůbec nešlo, vzdychala jsem a děsila se co bude dál, vybral si mě šéf komise a že mě dá lekci. No potěš mě koště, byl to slizoun, měla jsem se sunout s destou krokem, držet se volantu a splnit úkol s paletou. Vedle mě šel onen slizoun a pučkal moji ruku na volantu, brrr, to nedám, ale dala jsem to. Slušně, leč důrazně jsem požádala slizouna ať moji ruku pustí a hned napoprvé vše vyšlo. To byla náhoda, ještě jednou velel slizoun a pak další zadání a vše bylo OK,ostatní zkoušející zírali a dávali tajně palec nahoru☺. U písemných jsem měla okno, ale zavčas se mě rozsvítilo a na ústní, to už slizoun vzdal a jen seděl a pokyvoval hlavou, otázky dávali jiní z komise ☺ To byla pro mě škola života shodli jsme se s ostatními, bylo nás tam víc a všichni řidiči, jen já ne. Teda jo, byla jsem nově řidička vysokozdvižného vozíku. První kamión jsem nakládala já a opět šlo o milimetry, obchodní vyjednal úsporné balení až skoro do stropu kamiónu. Nakládání pozoroval z okna opět jeden výše postavený- mistr, zdálo se mu, že nakládáme pomalu, nevydržel a přiběhl radit, mimochodem taky si rád v pracovní době cvaknul. Byly jsme z něj s kolegyněmi nervozní, později i řidič a ten jej vyprovokoval ať si zkusí jednu nepochopilně vysokou paletu naložit s poznámkou, který blb to vymyslel hnát až do takové výšky. No jeden zrovna nasedal na destu a předvedl se, jak jel rychle, tak se ta paleta převrhla, při opětném pokusu s jinou se mu podařilo vidlicí nabodnout do jedné z krabic a protrhnout. Se slovy jezděte si jak chcete s ostudou se vypařil, hlavní šéf to viděl z okna a druhý den jsme měli poradu, kde byla ustanovena kolegyně jako vedoucí skladu a já expedice s tím, že nám onen pan mistr nebude zasahovat do práce, neboť náš nadřízený je ředitel divize. Červený byl pan mistr jako rak a tak dlouho si zavdával kořaličku až jej propustili. Co závěrem, jak by naše babi řekla: " Já vám to říkala, učit se budete celý život" a měla babi pravdu☺Všem dětem i dospělým přeji v tom novém školním roce pohodové učení s těmi nej výsledky. Vám, kteří jste dočetli až sem pohodové dny prožité ve zdraví. Co vy a škola, chodili jste rádi do školy?

" JE OSTRAVA - ČERNÁ... "

Dnes už v žádném případě Ostrava černá není, to v době mého přistěhování před padesáti lety byla a pořádně. Jednou se dokonce stalo, že má nová zimní bunda v kombinaci modro bílé byla kropenatá. Doslova a do písmene bílá část se proměnila v kropenatou, posetá černými tečkami, aby to nebylo málo, tak pouze na jedné straně. Dolů to v žádném případě nešlo, neznalý si mohl myslet, že je to nový módní styl ☺. Ze studijních důvodů, jak už jsem se zmínila v minulém příspěvku a po zklamání ze setkání s TV NOVA ku příležitosti 30. výročí jela jsem s kamarádkami do Ostravy. Já osobně za Leošem Janáčkem a Věrou Špinarovou, tedy aspoň pro mě, za opravdými "hvězdami". Naše vedoucí výpravy byla kamarádka Blanka (já vím, že to budeš Blani číst ☺), nejmladší a nejzkušenější v cestování jak vlakem, autobusem, tramvají a trolejbusem. No, přiznám se, nebýt Blanky, tak nevím, zda bych nejela tramvají opačným směrem. Namísto do města na Novou huť jako před 40 lety, to jsem byla očekávaná na Nové huti, dnes Mitalu. Mířila jsem tramvají do Poruby ☺ještě že nebyla tenkrát kontrola jízdenek jako v té písni co zde uvedu ze zdroje :https://www.youtube.com/watch?v=aw541k4_2y0  Musím se přiznat, cestovat MHD v našem městě zvládám, ale Ostravu, kde nastoupit, vystoupit, po těch letech už ne, tam jsem vždy autem jako spolujezdec, manžel Ostravu zná, tak se nestarám. Proto, studijní důvody. Seděla jsem v trolejbusu a nechala se poučit druhou kamarádkou Vlastičkou, že některé zastávky jsou na znamení (zmáčknout čudlík) a řidič vám zastaví, za chvilku jsem se ORIENTOVALA !!! ☺Sláva, všimla jsem si obrazovky, kde byla popsaná trasa  a také, že následná zastávka je na znamení - ten čudlík ☺ Ovšem musím podotknout, že jsem si připadala už po nástupu do autobusu u nás ve městě, že se řítíme do  Ostravy rychlovlakem šikanzen a ne autobusem. Nikde nestavěl a šup, už jsme vystupovaly, přijížděl trolejbus, zrovna náš a už tu byla první má hvězdaVěra Špinarová.

Hned jsem si broukala - Raketou na mars , poletíme zas ty a já, já a ty ... a dál už pro vás co neznáte opět ze zdroje:https://www.youtube.com/watch?v=hVTXJFHj16E#utm_content=organic&utm_term=raketou%20na%20mars%20youtube&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
První přání mého studijního pobytu splněno, ještě vyfotit, že jsem tam byla ☺

Prošly jsme Husovi sady, sluníčko nám dávalo ve známost ať se držíme ve stínu a už tu byl další velikán Leoš Janáček. Seděl tak tam sám, na tom sluníčku, které se rozhodlo, že nejen nás pořádně prohřeje.

Opět něco málo ze zdroje :https://www.youtube.com/watch?v=kKYQv_utFJE
Pokud se ptáte, zda jsem zapózovala, tak ano. Leoš Janáček je pro mě hvězda, co hvězda, velikán.

Naše kroky vedly dál, hledaly jsme stín, mezitím jsme vzpomínaly na divadelní představení, výstavy na Černé louce, co kde bylo a stálo, co kde není a jak se vše mění. Osobně jsem vzpomněla na prodejnu Krásná jizba, prodejnu květin naproti mléčného baru zrovna jsme seděly ve stínů stromu na Masarykově náměstí, když z historické věže staré radnice zazněla zvonkohra, kterou tvoří 22 zvonů řízených počítačem. Zvonkohra umí zahrát Janáčkovi lidovky i písničky havířů, to vše převedl do notové podoby Leoš Juřica učitel a rozhlasový pracovník. Zvony odlili zvonaři z Brodku u Přerova, nejtěšší má  200 kg. Více se dočtete zde ve zdroji, kde byla čerpána také fotografie radnice :https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%A1_radnice_(Ostrava)

Zvonkohra je v provozu od 27. 4. 2005 a kdo z vás do Ostravy zavítá, zastavte se na Masarykově náměstí, je to velmi poetické poslechnout si její melodii ve stínu korun stromů, zvláště jak vám vyjde počasí jako nám. Naše kroky nás vedly dál, chtěly jsme toho strašně moc vidět, každá z nás měla jiné vzpomínky. Shodly jsme se, na tom, že se Ostrava mění, domy se opravují a hlavně, že je toho taky plno zavřeno, buď z důvodu oprav, nebo také z důvodů výše nájmů.

Po krátkém odpočinku naše cesta vedla do Papilónie, jak já říkám do domu motýlů a tam bylo co fotit.

Po prohlídce Papilónie jsme zašly na kafíčko do kavárny Sladké časy ...

Sedly jsme si na terasu a hned mě zaujala zastávka, podivila jsem se, proč uprostřed města, když tu nic přece nejezdí. No, holky měly ze mě vánoce ☺ ☺ ☺, já si nevšimla toho malého kousku kolejí☺ ☺ ☺Taková jsem já, ale zastávka se mě líbila moc, aj ta lavička u ní ☺Proto jsem si ji ještě vyfotila jednou, ale nakonec nej fotku zastávky mám od Blanky.

To je vše z mého ne posledního studijního výletu do Ostravy. Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví

"ZE STUDIJNÍCH DŮVODŮ"

 Pokud u nás doma zazní při odchodu z domu mého muže obligátní: "Moc se mě nechce, ale ze studijních důvodů jdu"- na sraz, přednášku, pivo, kolo, návštěvu ...☺Dál se neptám a co víc, začala jsem to samé používat při odchodu z bytu také ☺. Nějak to u nás zakořenilo a všimla jsem si, že i syn chodí na squash a následně na posezení v kavárně rád ze studijních důvodů. Samozřejmě při návratu domů, aspoň my dva si o průběhu "studijního pobytu, podáváme navzájem hlášení". Můj poslední "studijní pobyt" mimo domov byla sobota 24. srpna, kdy na naše Havířovské náměstí přijela TV Nova, aby oslavila 30 narozeniny své působnosti.

Fotografie jsou ze zdroje:https://tv.nova.cz/clanek/556305-den-s-novou-v-havirove-zazari-hvezdy-ze-serialu-ordinace-v-ruzove-zahrade-2

Celá natěšená sešla jsem se na náměstí s kamarádkami, že se tedy toho setkání zúčastníme. Tahákem pro nás byla Belladona - Viktorie Mertová z našeho oblíbeného pořadu "Na lovu". To bylo plánované sice až v pozdějším odpoledni.Sraz jsme měly skoro v poledne. To jsme si daly ☻, teplotní rekord byl vyšší než 30 leté výročí Novy, ale nevadí, to nás neodradilo. Projít náměstí jak se říká "na čumendu" nebyla překážka, horší to bylo jak tam ustát po celou dobu, kdy bude to námi očekávané "Na lovu"spolu s Belladonou. Podivila jsem se nejen já, že tam nejsou pod pódiem lavičky, dřív jsme bývali město mladých, nyní skoro město seniorů, že jich tam bylo, těch seniorů☻

Řešením pro nás a pro mnoho dalších nejen seniorů bylo usednout bokem u Metasekvojové aleji. Mimochodem tato alej získala v rámci Česka 5. místo, kdy se soutěžilo o alej roku. V počtu 16 Čínských metasekvojí byly vysazené v centru města krátce po jeho výstavbě. Foto je čerpáno z níže uvedeného zdroje:https://alejroku.cz/2023/alej-metasekvoji-cinskych-v-havirove

V příjemném chládku na vyhřátém prostoru kolem květinových záhonů nás odpočívalo spousty. Nicméně později jsme skončily na kafíčku. Co dodám závěrem, nic moc akce, tedy pro nás, kteří jsme nešly lovit senzaci, nebo podpisy "hvězd"😏horentně propagovaná akce .Věřím, že úmysl byl dobrý, ale určitě ne dotáhnutý do konce. My jsme si naopak řekly, že nebýt "Novy a Belladony" určitě bychom se takto v sobotním parnu nesešly a co víc ani na tu "plovárnu" bychom nešly. Konec dobrý, vše dobré a snad na dalším narozeninovém setkání budou mouchy vychytané.

P. S. Zítra jedu ze studijních důvodů do Ostravy a jen dodám, že tam se mě chce a moc☺Všem přeji pohodové dny...

"LETEM MÝM SVĚTEM"

Tak to sedí jako prdel na hrnec, úplně slyším slova naší babi. Bohužel nyní už jen v duchu, spíš chci zde podotknout, že to co zde napíši je mé vlastní vyjádření. Berte to spíše i jako vypořádání mé osoby s danou situací. Nedávno na mě vykoukla na stránkách strýčka google smutná zpráva o úmrtí naší zastupitelky. No, vzalo mě to pořádně, znaly jsme se léta, ne osobně, spíš úředně, ale tak nějak víc. No a nyní taková rána, sice jsme se dost často potkávaly a zdravily v okolí nemocnice, občas i na setkání předsedů klubů seniorů, nebo na společenských akcích. Pozdrav, úsměv, prohození pár slov a najednou. Proletěla mě hlavou skoro všechna ta setkání, její z počátku "neohrabanost"při veřejném projevu (kdo by nebyl) až po perfektní skoro pozdější profesionální. Dobrá, vzpomínat se má v dobrém i já se k tomu přikláním a vlastně její časté návštěvy v nemocnici u onkologických pacientů mě k tomu vedou. Má to však jeden háček a to je ten mráček, který se ve mě pere. ZAS TA NAŠE BABI, TA MĚ NAŠEPTÁVÁ, no jo, já vím babi, říkám si, ale dokud to zde nenapíši, nebudu mít klid. Co mě šeptá tam z vrchu ta naše babi: "Vyprdni se na to, každý má toho černého Petra chvilku", což je pravda, to musím uznat. Bez černého Petra není život sám, běhá kolem nás a občas lapne, ale není černý Petr jako černý Petr a osoba úřední by si měla dát babi majzla. Kvituji v duchu dál a ťukám do kláves o sto šest, abych už to měla za sebou. Ono nešťastné vyjádření po kladení věnců u památníku horníků jenž zahynuli na dole Dukla při požáru v počtu 108 osob, se mě vrývá stále do paměti. Nechtěla jsem tomu, co mě tenkrát můj muž řekl, mimochodem Báňský záchranář věřit. Přišel dost skleslý a na můj dotaz co se děje jen odpověděl. To, že už není šachta, to beru, nic netrvá věčně, ale že se prvně musí pokosit a někde mezi keři v budoucnu hledat ten památník, to už je moc. Nedůstojné místo a prý to stačí a nic se nebude nikam přemísťovat, šachta už není. Byl totiž vznesen přímo tam při kladení věnců požadavek bývalým ředitelem šachty o přemístění pomníku na důstojné místo. Paní primátorka se vyjádřila, že tam to místo je důstojné a nic se přemísťovat nebude. K tomu jsem řekla, to víš ČSSD se pere s KSČ o moc rozhodovat a myslela jsem si své. Manžel dodat v překladu něco o tom, že žádný strom neroste do nebe. Konec dobrý, všechno dobré - památník je přemístěn a opravdu má důstojné místo na našem hřbitově. Náhody se stávají a já "náhodou" byla přítomna na setkání předsedů klubů seniorů s panem primátorem. Co čert nechtěl byla tam i paní zastupitelka, už ne primátorka a byl opět vznesen požadavek stran horníků, zda by bylo možné tento památník přemístit na důstojné místo. Mé oči sledovaly dění v obličeji dotyčné zastupitelky a čekala jsem na vyjádření primátora a říkala si v duchu jak potěším manžela až mu sdělím výsledek. Nepochybovala jsem o záporném a "BINGO", památník je přemístěn, dokonce bylo řečeno, že si toho povolání je potřeba vážit a dětem připomínat celkově doma i ve školách. Tak jsem si v duchu řekla ono to naší babi oblíbené: "sedí to jak prdel na hrnec" a nespouštěla oči z radní, co má na starosti kulturu a školství. Nejsem přece škodolibá a svůj úmysl přihlásit se o slovo a poděkovat za konečné vyhovění žádosti s poukázáním na dřívější zamítnutí neuskutečnila. Dobře tak, vše bylo napraveno a možná i ta neúcta, politická rivalita, nebo zadostiučinění, či co dalšího v tom tehdejším nevyhověním bylo bude zapomenuto. A nakonec jak by naše babi řekla: "Děvče, vše se počítá a tak vzpomínejme v dobrém, vždyť i to dobrovolnictví v nemocnici, na to všichni nemají" A já dodávám, že to je fakt a na horu na obláček se budu jen usmívat.

Vám všem přeji pohodové dny s co nejmenším počtem černých Petrů.

"VALTICE - LEDNICE"

Uznávám, že mě dost dlouho trvalo, než jsem se dokopala k napsání dnešního příspěvku. Vlastně to má být pokračování našeho seniorského klubového výletu na jižní Moravu. K jižní Moravě mě vážou vzpomínky na dětství a dospívání, ne vždy pozitivní. Jsou už dávno zasunuté v mé minulosti. Myslet a vzpomínat se má pozitivně a jak by naše babi řekla: "Co tě nezabilo, to tě posílilo" a měla babi pravdu.   Po prohlídce Valtického zámeckého sklípku spojenou s degustací vína jsme měli osobní volno s doporučením poobědvat a pokud zbyla chvilka prohlédnout si co nás ve Valticích zaujme. Naši partu zaujala Pizzerie, bylo příšerné vedro, chtělo to ochladit se ve stínu,odpočinout si a nabrat síly na Lednický areál. Mezi námi, zdekovali jsme se nenápadně, neboť další faux-pas našich kostelních bab bych už zažít nechtěla, kdopak ví co by se jim hodilo nyní v restauraci. Jen tak pro připomenutí jejich snahu ve sklípku sloupnout mince tam turisty vtisknuté do stěn - (chtěla jsem plácnout trekovou holí - dvě naše svaté "bábi princmetálové" po rukách. Nepokradneš se říká a ony se bez uzardění snažily prašule odloupnout ze stěny jak Jeníček s Mařenkou perníček. Tož to je pěkné, svaté jen naoko a jak je příležitost tak lup, šup. Být tak vedoucí zájezdu, hambou se propadnu. Počkala jsem až odejdou a tím pádem jim ten "lup" překazila ☺kamarádka jen zírala ...)Po občerstvení jsme se vydali prohlédnout upravené Valtické historické náměstí. Při takových jednodenních zájezdech není moc času, osobně jsem se tohoto zájezdu víceméně zúčastnila z nostalgie. Valticko - Lednický areál mám z dřívějška prochozený. Ve zbytku času po obědě jsme se prošli krásně upraveným historickým náměstím.

Fotografie a text níže je čerpán ze zdroje:

Historické jádro města je chráněno jako městská památková zóna. Okolní Lednicko-valtický areál je krajinnou památkovou zónou.^[6] Valtický zámek byl až do roku 1945 sídlem knížecího rodu Lichtenštejnů. Po celý středověk i novověk až do roku 1920 bylo město součástí Dolních Rakous  Více se dočtete o Valticících zde viz. zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Valtice

Konečně v Lednici, určitě vám to bylo jasné při pohledu na fotografii, ano je to známý minaret. Bohužel, až k němu jsem nedošla z výše již zmíněných časových důvodů, foceno z dálky od zámku. Po nedávné výměně kolenních kloubů bych ty schody nedala, pokud ano, pak už ne prohlídku zámku. Na tu jsem se moc těšila.                                                                                                                                                          Opět něco málo ze zdroje :Ve stylu maurské archtitektury postavil architekt Josef Hardmuth na přelomu 18. a 19. století tuto pro Evropu neobvyklou stavbu. Sály Minaretu dřív sloužili Lichtenštejnům jako místo sbírky orientálních předmětů. Ty bohužel dnes nejsou přístupné, ale z nejvyšší galerie se můžete za jasného počasí kochat úžasnou vyhlídkou do krajiny. Prý lze spatřit i věž Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Nejdřív však budete muset pokořit 302 schodů abyste se dostali do výšky necelých 60 metrů.Věž ze které běžně svolávají muslimští duchovní davy k motlitbě najdete i v lednickém parku. V islámských zemích bývá součástí mešity, u nás stojí samostatně. Pověst praví, že minaret byl postaven natruc poddaným, kteří se nemohli shodnout na umístění kostela. Alois Josef I. z Lichtenštejna tedy rozhodl o stavbě mešity s minaretem. Možná kvůli nestabilnímu podloží obdivujeme jen minaret.

Překvapilo mě, kolik našich účastníků zájezdu komentovanou prohlídku zámku nakonec vzdalo. Vstupné až tak vysoké nebylo a v porovnáním se vstupným, které oni zaplatili na výstavě soch z písku se jednalo o 100,- Kč. Někdy se podivuji při takových hromadných zájezdech za co jsou schopni vydat peníze a za co ne. No každý dle svého, ale na blbinky v podobě pouťových stánků a obsahu v nich neužije. Nevím jak jste na tom vy. V zámeckých interiérech bylo příjemně, průvodkyně sečtělá. Venku stále panovalo úmorné vedro. Byla nás doslova hrstka, ale byli jsme spokojeni jak s výkladem, tak se skvosty jenž nám byly nabízeny k shlédnutí. Dokonce v posledním tanečním salonku nám zahrál hudebník několik skladeb, které se tam dříve hrály.

Opět něco málo ze zdroje :První zmínky o vesnici zvané Lednice nacházíme již v roce 1222. V té době nechávají vladykové Adamar a Lipert postavit tvrz, která má střežit přechod přes řeku. O sto let později se tato stavba stává majetkem rodu Lichtenštejnů a zůstává jím až do roku 1945, kdy je znárodněna. V 16. století se z tvrze stává reprezentativní zámek Lichtenštejnů. Tento šlechtický rod, v čele s Karlem z Lichtenštejna a jeho synem Karlem Eusebiem, byl pro Lednici a její okolí velkým přínosem. Karel Eusebius z Lichtenštejna se během svého života velmi zasadil o zvelebení Lednicko-valtického panství. Na svůj dvůr zval významné řemeslné mistry, kašnáře, architekty i umělce té doby, za které vyplácel nemalé peníze.

K mé spokojenosti přispělo delší zastavení v sále zámecké knihovny, kde jsou tyto nádherné schody vyřezané z jednoho stromu, Další obdobné jsou ve Vizovickém zámku, kde jsem ještě nebyla.

Od konce 18. století do poloviny století 19. vznikaly v okolí zámku nádherné romantické stavby umístěné především v zámeckém parku. Byl také vytvořen zámecký rybník s 15 ostrůvky, zabírající plochu 24 hektarů. V polovině 19. století přestavěl architekt Jiří Wingelmüller interiéry i exteriéry zámku do dnešní podoby. Dal mu jedinečnou anglicko-novogotickou tvář

Naše malá skupinka zájemců o komentovanou prohlídku stihla ještě menší procházku parkem a pak už jsme zamířili k autobusu. Spokojení, řádně unavení jsme se vraceli k domovu. V autobusu jsme se opět dozvěděli spousty zajímavostí a postřehů. Většina ze zbylé části naší výpravy absolvovala výstavu soch z písku. Kdo by se z vás vypravil do Lednice, může sochy shlédnout do října 2024. Informace najdete zde - viz. zdroj:kudyznudy.cz/akce/pisecny-svet Pokud jste dočetli až sem, přeji vám pohodový nastávající víkend prožitý ve zdraví, možná i u vás dojde k výletování. Tento týden jsem s kamarádkou jeden podnikla a to k Levandulovému moři v podhúří našich Beskyd, ale o tom až příště☺

" NĚCO O PRÁŠILCE A VÝLETĚ"

 Bylo to začátkem roku, tuším koncem ledna 2024, kdy mě kamarádka oznámila do telefonu, že nás přihlásila na seniorský výlet. Pojedeme v létě do Lednice, tam je hezky, s kým jedeš? Zeptala jsem se, no přece s tebou, řekla kamarádka. Jak se mnou, byla jsem krátce po výměně druhého kolenního kloubu. To ne, já nikam nepojedu, vždyť mám čerstvě po operaci, víš co to je výměna obou kloubů do jednoho roku? Vím, zapomínáš, že to mám stejně akorát o půl roku dříve. Tak na to jsem fakt nemyslela ☺ Nastal den "D" a už jsme frčeli, směr jižní Morava, mé rodiště. Autobus plný seniorů, většinu jsem znala buď přímo z akcí, nebo z vidění, plno novinek jsem se dozvěděla. Občas jsem kulila oči a dostávala záchvat smíchu, nejvíc mě rozesmála má bývalá kolegyně, která se tam setkala se svojí dávnou známou. Holky seděly vedle nás přes uličku a probraly vše od dětství až po současnost. Byly dost hlučné a tak jsme slyšely jejich vyprávění, když začala má bývalá kolegyně líčit období naší společné pracovní etapy tož jsem zpozorněla. Bývala kdysi dost razantní a svá, občas prášila jak "baron Prášil", ale vše ji procházelo i opalování v pracovní době. No nelžu ani nepráším, převzala směnu, převlékla se do plavek a šla se za budovu na nízkou zídku slunit. Musím uznat, že pouze na odpolední směně, vždy říkávala až "panstvo" odejde ☺. Měla na vrátnici známé a tak to měla jištěné, přece nebude dělat mistrovi zle. V tom na ní byl spoleh, jak bylo "pantsvo" v dohledu, tak jen pletla a nebo luštila křížovku, co by za ty prachy chtěli panáčci ☺Když ji míjel venku mistr, jen se občas zeptala, zda není v budě ticho, to by jí nejelo čerpadlo a ona by musela přerušit opalování. No, mistr sice brblal, ale potvrdil, že ticho v budě není☺, tak jo. Co mě rozesmálo a fakt hodně, že jsem si málem cvrkla do katí? Tato baronka Prášilka té své známé bez uzardění prozradila, že se tam měla v té práci fajn, že jí nabízeli místo vedoucí, asi opalovací čety, ale ona to nevzala. Tak to už nevydržela ani kamarádka, šťouchla do mě a ptala se fakt jó ☺, to kecá viď. No jo, ale nech ji ať má radost, my jsme jí říkali v práci "Prášilka". To už jsme dojížděli do Valtic a čekala nás prohlídka starého sklepa s degustací vína.

Průvodcem byl mladý syneček nabitý vědomostmi jak o historii sklepa, tak o víně. V tom horku jaké venku panovalo bych celé Valtice i Lednici obětovala a zůstala tam. Jelikož jsem jela za účelem nostalgického vzpomínání na dny tam strávené musela jsem sklep opustit chtě, nechtě.

I přes vzpomínky, které se mě v hlavě vynořily, zaregistrovala jsem jak mladý průvodce upozornil naše osazenstvo na nejstarší zachovaný lis. Pamatuji si také, že dřív než zámek, stál na to místě hrad, datuje se od 12. století, zámek vznikl rozšířením hradu. Po rekonstrukci sklepa v roce 1430 Lichtensteiny začala výroba vína. Od roku 1803 až do roku 1953 se k jejich výrobě používali dva kládové lisy. Jeden zůstal ve sklepě až do dnešní doby, druhý bylo nutno rekonstruovat a byl převezen do jedné z mnoha vináren ve Valticích. Doposud slouží tento sklep, který jsme navštívili k ležení a zrání červených vín ve více než stovce dubových sudů. Ve sklepě jsou rovněž umístěné archivní privátní boxy, které jsou k pronajmutí.

Hlavou se vířily i nadále vzpomínky na posezení ve sklípku, když mé uši zaznamenaly zmínku mladého průvodce, že nás jistě zaujali mince na stěnách sklípku. Pověst praví, že kdo zde minci zanechá, tož se sem vrátí, kecáš, pomyslela jsem si, já tu nezanechala ani pětník a jsem "TU" ☺

Nicméně jsem se jala v batůžku pátrat, aspoň pětikorunu tu nechám, abych vše napravila a lakotná nebyla.

Ovšem, to co mé oči viděly, mě přimělo dát prašule do kapsy, vzít trekovou hůlku a pomyslnně praštit dvě naše svaté "bábi princmetálové" po rukách. Nepokradneš se říká a ony za tím obě dvě se snažily prašule odloupnout ze stěny jak Jeníček s Mařenkou perníček. Tož to je pěkné, svaté jen naoko a jak je příležitost tak lup, šup. Být tak vedoucí zájezdu, hambou se propadnu. Počkala jsem až odejdou a tím pádem jim ten "lup" překazila ☺kamarádka jen zírala ...

Tímto nenadálým šokem a následným dohledem jsem ani nyní opět v tom sklépku nenechala ani pětník. Napadlo mě, že bych mohla napsat vzkaz na sud ...

Byly tam sudy různorodě popsané a pokreslené aj významnými osobnostmi podepsané. Nakonec jsem od toho upustila, co bych tam tak napsala, že bábiny svaté málem přikázání porušily, když si prašule chtěly namísto perníčků odloupnout? Zveršované mě nic nenapadlo, no jak zde píši, v šoku jsem byla a básnické střevo někde tam ztratila. Degustace vína následovala, měli jsme 5 druhů vín, 3 bílá vína, jedno růžové a páté bylo červené. První jsem ohodnotila spíš jako stolní, druhé o stupeň kvalitnější, třetí výborné, čtvrté k odpolednímu posezení. Poslední to bylo, no ještě dnes na ně vzpomínám, barva červené tmavé vyzrálé třešně s vůní připomínající ostružiny, borůvky, hořkou čokoládu. Dále s příměsí dřeva a vanilky, to z toho ležení v barikových sudech, no nemělo chybu, škoda a nebo spíš dobře, že nás čekal ještě Lednický areál, to by se už pak degustování změnilo v posezení ☺Pro dnešek vše, příště Lednice,všem přeji pohodové dny

" CUKETOVÁNÍ "

 Než začnou ty obvyklé zahradnické dotazy přátel zahradníků: "nechceš cuketu" zakoupila jsem si malé štíhlé šťavnaté cuketky, ty mám nejraději v obchodě .☺ Co dřív z nich připravit, směs na těstoviny, nebo rovnou nákyp na plech?

Zvítězil nákyp, ten je rychlý a budu mít čas na dočtení předposledního dílu Cliftonovi kroniky ☺. Tak honem si připravit suroviny. Cuketky, sůl, vejce, česnek, cibuli, olej, trochu strouhanky, mouky, prášku do pečiva a zbytek dětské krupice, ta už se sama hlásila o její zpracování. Tymián, grilovací koření, pepř, ale než na toto přišla řada, bylo potřeba nastrouhat cuketu. Pěkně na slzičky, posolit, aby pustila vodu, nechat půl hodinky odležet. Mezitím oloupat česnek, cibuli a tu na struhadle také postrouhat na jemno, pak už jen vymačkat vodu z povolených cuket, přidat do mísy lisovaný česnek, rozšlehaná vejce s olejem, koření a zahustit zbytkem krupice, strouhankou a doladit na patřičnou hmotu moukou. Trouba na 190°C se už vyhřála, tak jen vše urovnat na menší plech vystlaný pečícím papírem - zapékala jsem 40 minut, vyzkoušela na špejli a když se nelepilo těsto, byl nákyp upečený. Jen se po nákypu zaprášilo, poslední dva kousky co jsou na fotografii jsme vyzkoušeli na studeno a uznali, že to nemá chybu ☺Příště bude cuketa s těstovinama ... VELKÁ OMLUVA, ZAPOMNĚLA JSEM NAPSAT DO SUROVIN NA PŘÍPRAVU CUKETOVÉHO NÁKYPU - SÝR JAKÝ MÁME DOMA. U nás to byla NIVA - postrouhat a vmíchat do směsi. ☺☺☺ K tomu dobré víno, nebo pivo👍Všem přeji dobrou chuť.

To ji opět oloupu, škrabkou na zeleninu nařežu na proužky, posolím a nechám pustit vodu. Oloupanou cibuli a čenek pokrájím na tenké plátky, orestuji, přidám na plátky nastrouhané cuketky, které nejdříve vymačkáním zbavím vody. Orestuji, přidám kari koření, pepř a mírně podusím.Na uvařené těstoviny položím kopeček podušených cuket a lžíci bílého jogurtu. Je to neskonalá dobrota.

Na čem si ještě pochutnáme jsou grilované plátky cuket nakrájené na hrubší plátky, nejdříve opět posolíme a po zhruba půl hodince otřeme do papírové utěrky, grilujeme, nebo opečeme na pánvi mírně potřené olejem. Podáváme s libovolně ochuceným jogurtovým dipem a pečivem.

V minulém příspěvku jsem vzpomínala Levanduli, dnes jsem měla možnost ochutnat levandulovou limonádu. Ochutnala a už více nemusím, nedovedu si představit levandulový cukr a tím si osladit kávu, či jiné dobroty. Každý jsme jimý, jak to máte s levandulí vy. Já v aromalampě ano, v květináči, či na balkóně rovněž, dokonce jsem ji měla ve velkém květináči na parapetě. To se to spalo, ale limonádu už nee ☺

Všem vám přeji pohodové dny, prožité ve zdraví