On se bojí

Presne tak, je to haluz. Ale haluz pre haluz. Len aby bola. Niektoré zábery dobre, efektné, ale inak niekedy aj uziapané a o hovne. O takom sloňom lajne. Phoenix také roly berie rád, tak nech si užije, ale nás pri rozume viac než jeho niekdajší Commodus nadchne niečo iné. (20.06.2023)

Cesta do roztříštěné mysli jednoho neurotického muže jménem Beau. S řádkou hororových příkras, postupem času měnící se na surrealistické pojetí. Beau je fixován na svou přísnou matku, která mu do života nevnesla moc potěšujícího, přesto je fakt, že tragicky zemřela pro něj zcela zničující. Ze svého bytu absolvuje po srážce s autem putování mezi rozličnými lidmi, ačkoliv preferuje samotu a jeho největším zážitkem je návštěva terapeuta. A osobnostní propad je na světě. Ari Aster divákům hodně naložil. Svůj film rozložil do tří hodin. Jedná se skoro až o kapitoly. Ocitne se po nehodě ve zdánlivě laskavé rodině, pak hned je účastníkem lesního divadla a dorazí až do matčina domu. Svěží jsou jeho eskapády v bytě a jeho těsné blízkosti, kde na ulici řádí smrtonosná individua. Naopak na intenzitě film ztratí v přebujele zdlouhavé návštěvě lesního divadla. Od té chvíle začnou realitu nahrazovat surrealistické hrátky a koketérie s uměleckým zabarvením filmu. Joaquin Phoenix je krásně zdeptaný, úplně ponořený do scén, které si režisér na něj vymyslel. Dramaturgicky je to neuhlazené, zdlouhavější pasáže by si zasloužily zkrácení až úplné vypuštění, a moc by se to na výsledku neprojevilo. Někdo čekal víc horor a vzešel z toho psychothriller. Originálně a pozoruhodně natočený. 8/10 (29.03.2024)

Matkology: ve filmu – o divnolidech, od divnolidí, pro divnolidi.... Na první pohled nejnovější příspěvek od studia A24 a vizionáře Ariho Astera [který mě naprosto uzemnil svým děsivým debutem Hereditary a folkovým anti-horrorem Slunovrat] Beau Is Afraid působí jako psychologická sonda do hlavy mentálně labilního člověka (který by neublížil ani mouše), jež klade výrazný stylistický a estetický důraz na neustálý pocit paranoie a strachu, který sžírá diváka zevnitř jako mor. Ve skutečnosti tahle šílenost pro pseudo-psychology nabízí víc otázek než odpovědí a je interpretačně otevřená víc, než by bylo pro mou hloupou palici zdrávo.... Je to černá komedie, mysteriózní horor, psychologický drama o mezilidských vztazích, nebo snad jen rádoby surreálný bizár, díky němuž si Ari Aster na režisérský sesli honí svoje tvůrčí ego tím, že absurdně převrací žánrová i narativní pravidla prdelí naruby? Tím vším tenhle film je a zároveň není.... Logika? Racionalita? Pravidlo příčiny a následku (aka kauzalita, hahaha)? Příběh dávající hlavu i patu? Ale kdeže, koho to kurva zajímá; Ari Aster si tady dělá co chce a je mu jedno, co si o tom myslí ostatní.... Samozřejmě, první třetina kde neviňátko Joaquin Phoenix bojuje proti zvrhlému "ekosystému" prapodivného městečka je neskutečně nápaditá a inovativní 10/10 záležitost; pak už celková poutavost bohužel klesá a pacing na rozmezí tří dalších kapitol [zahrnující například animované meta-divadelní intermezzo] a naprosto random epilogu je dost nekonzistentní. Jedno je však jistý: dávejte si majzla, co říkáte svýmu terapeutovi.... PS: celej film jsem myslel na smažák v pitě co dávaj u okýnka na Český, mohu doporučit všema dvaceti. #SVP (12.05.2023)

Čoho sa Beau bojí? Najskôr všetkého a predovšetkým života samotného. Nový film Ariho Astera je pohlcujúcim zážitkom, spleťou nepríjemných halucinácií a bizarným mindfuckom s vysokou interpretačnou otvorenosťou, ktorý ľahko zamotá hlavu. Po vydarenom mrazivom debute Prekliate dedičstvo (2018) nás režisér o rok neskôr zaviedol na špeciálnu slávnosť slnovratu, aby sme si spoločne s hlavnou hrdinkou prešli desivým peklom – Midsommar (2019). Pevná réžia, žánrové presahy, zmysel pre detail, surrealizmus a cynický humor...iba 36-ročný Ari Aster dobre vie, čo robí a nebojí sa to robiť po svojom. Celkom iná je však jeho postava vo filme Beau is Afraid, ktorá odrazu musí čeliť všetkým svojím strachom a vydáva sa na šialenú púť, ktorá sa mení na životné dobrodružstvo. Hoci je Beau už dávno dospelý, je ako dieťa. Nesamostatné, závislé, zraniteľné. A Joaquin Pheonix, ktorý jeho krehkú povahu bravúrne stvárňuje, má túto zraniteľnosť doslova vypálenú v pohľade. Čo všetko môže spôsobiť podmienená láska rodiča a jeho citové vydieranie? Ako veľmi dokáže oklamať vlastný rozum? Kam až dokážu zájsť temné myšlienky ovplyvnené strachom, úzkosťou, fóbiami a paranojami? Čo z toho sa deje reálne a možno vôbec svojmu psychiatrovi dôverovať? Film už hneď v úvode naberie výborné dynamické tempo a tasí jednu pohlcujúcu scénu za druhou. Z dlhej 179 minútovej stopáže sa spočiatku ukrajuje naozaj rýchlo, originalita každým obrazom len tak kvitne. A hoci má cynický humor, vzhľadom na problémy nášho hrdinu, predsa len akýsi trpký dojazd, vo výsledku nemožno tvrdiť, že by skvelo nefungoval. Prvýkrát snímka výraznejšie utrpí pri „lesnej“ epizódke, kedy sa prudko zvoľní z tempa. A práve záverečná polhodinka, v rámci ktorej divák očakáva tú najväčšiu katarziu, je už celá akási neistá a myšlienkovo roztrieštená, ako samotné vnútro nášho nesvojprávneho hrdinu. On sa bojí je, skôr ako hororom, akousi psychologickou sondou s thrillerovou atmosférou. Ari Aster aj v tomto prípade zostáva verný svojmu osobitému štýlu a opätovne sa vracia k témam straty a smútku či dysfunkcie rodiny. Pokiaľ máte radi tvorbu Davida Lyncha, Kaufmanovky či matku! Darrena Aronofskeho, pravdepodobne si v kine prídete na svoje. Lesná hamletovská časť jemne pripomenie aj seriál Station Eleven. A hoci On sa bojí nie je až tak kompaktným dielom ako jeho predchodcovia, rozhodne stojí aj za opakované vzhliadnutie. Od Ariho čakám ešte veľké veci. (25.06.2023)

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci. (19.07.2023)