Compartiment tueurs
The Sleeping Car Murders
Zločin v exprese
The Sleeping Car Murder
Režie:
Costa-GavrasScénář:
Costa-GavrasKamera:
Jean TournierHudba:
Michel MagneHrají:
Catherine Allégret, Jacques Perrin, Simone Signoret, Daniel Gélin, Michel Piccoli, Georges Géret, Pascale Roberts, Yves Montand, Pierre Mondy (více)Obsahy(2)
V lůžkovém oddělení nočního expresu Marseille-Paříž učiní černý pasažér Daniel hrůzný objev - jeden ze spolucestujících byl zavražděn. Inspektor Grazziani brzy dojde k závěru, že vrah chce zřejmě povraždit všechny cestující, kteří byli v době zločinu ve stejném oddělení jako jeho první oběť. Podle románu Sebastiena Japrisota. (Artcam Films)
(více)Recenze (28)
Costa-Gavras mi ve svém režijním debutu trochu připomněl Františka Peterku v Jáchyme, hoď ho do stroje. Než přijde na lámaní chleba přesvědčí diváka o své zkušenosti a jeho psychologické náčrty, motivace a charaktery mu zobete z ruky jako ochočený papoušek. Nicméně pak se ve dveřích zasekne František Koudelka ze zřejmě slušnýho oddílu a už se raději nebude pouštět do žádnejch větších akcí. Oním Koudelkou je osobnost vraha/vražedkyně (ať vám tu nespoileruju), jeho motivace, jednání a charakter se smrskne (POZOR TADY TO BEZ SPOILERU NELZE) v tichou a nijak nekomentovanou de facto sebevraždu, protože prostě proto... a titulky. Jestli se nemýlím, tak se tomuhle říká oslí můstek a tenhle snad nebyl ani postavený a já se zase ocitl v jiným filmu, kde se zase říká: Ale tady žádnej most není! - Drž hubu a plav! Nejzvláštnější na tom všem, ale je, že já se přes tuhle nebetyčnou drzost páně Costy-Gavrase u filmu vlastně ani chvíli nenudil a zobal, zobal, zobal. Montand a Mondy, Signoret a Trintignant, Perrin a Allégret, sledovat všechny ty interakce, minipříběhy, psychologické hrátky a přitom rozplétající se klubko zapeklitého případu bylo prostě nadmíru příjemným zážitkem. Herecky a ze tří čtvrtin i co do scénáře špičková záležitost, jejíž konec jako vystřižený z akčního béčka s Chuckem Norrisem (chcípni hajzle, ups, to byl zase asi spoiler) nemůže diváka jako jsem já vyvést z míry, že ano. Pět kulek.. jako ze samopalu. ()
Postupem času velmi pěkně rozehraná krimi s partou velice ironických policajtů. Začátek v kupé a po příjezdu do Paříže se mi moc nelíbil, ale jakmile se objeví další mrtvola, všechno nabere obrátky. Výhrady mám jen k otravnému dabingu ČT, v původní verzi z šedesátých let to musela být jiná zábava. Paradoxem prvního dlouhometrážního filmu režiséra Gavrase je, že kniha v kufru nese titul Le Capital - jeho nejnovějšího filmu, jehož recenzi jsme nedávno publikovali v kultu. ()
„Váš kolega vypadá, ako smutný papagáj s chrípkou.” / „Z Avignonu do Paríža. V kupé sedíš ty a vrah...?” / • Akýsi vnútorný hlas mi vskutku akosi i neustále našepkával, že práve tento naprosto pozoruhodný, »režisérsky debut,« pôvodom gréckeho režiséra Costa-Gavrasa, skrátka bude čímsi hodne zaujímavým vynikať, a to snáď nielen najmä týmto, priam luxusným, hereckým obsadením, à la: francúzska herecká smotánka [príslušní znalci budú vedieť, čo má tým básnik vlastne na mysli], ale zároveň aj mimoriadne scenáristicky prekombinovaným v rámci daného celku, až som sa povedzme možno trocha miestami i v samotnom dianí strácal, no zase na druhej strane bol tak energicky spracovaným [dynamická, čiernobiela kompozícia obrazu a rytmický, hudobný doprovod, alebo ešte aj energická postava v podaní Pierrea Mondyho a pod.], že určite nielenže iba z mojej strany sa napokon jednalo o celkovú spokojnosť, pričom súčasne danú vec dopĺňam i v tom pragmatickom zmysle, že akonáhle potenciálny divák má už dopredu automaticky vybudovaný «,vrúcny vzťah» ohľadom vyššie pomenovaných vlastností → miluje francúzsku kinematografiu vo svojej najlepšej podobe; tak si teda rozhodne príde na svoje! • Ak by som teraz predsa ozajstne niečo málo načrtol i z dejovej línie, tak nadviažem v tom ponímaní, že sa pomaly [vy]rysovala akási »detektívna línia,« pretože niektorého z pasažierov našli zavraždeného, o čom by v podstate vedel povedať trochu viac akýsi «čierny pasažier,» ktorý asi bol v nesprávny čas na nesprávnom mieste, kedy poverený inšpektor Grazziani v podaní Yvesa Montanda - zrejme zrovna odteraz intenzívne hľadal očitých svedkov, ktorí by mohli priniesť oveľa viacej svetla do čoraz absurdnejšieho a zamotanejšieho prípadu, nakoľko pomaličky pribúdali i ďalšie mŕtvoly, ktoré znepokojovali nie iba mňa, ale súčasne hádam aj celé policajné, parížske oddelenie, keď boli všetci stále na nohách... • A najlepšia filmová pasáž bola predovšetkým vtedy, keď na scéne účinkoval Charles Denner [postava Boba Vaskiho], ktorý mi asi úplne najviac utkvel v pamäti, lebo na malom priestore predviedol neuveriteľne geniálny, herecký prejav, tak som si tak v duchu častejšie hovoril: „Aká veľká škoda toho, že k priamej dispozícii nedostal podstatne väčší priestor sa naplno realizovať,” kedy by zatienil aj ostatný zvyšok, inak podareného ansámblu, ktorý mal náramne kvalitne postavené figúrky na klasickej stolovej hre, »Človeče, nehnevaj sa,« s ktorými rozohrali fascinujúcu h-r-u s divokými ťahmi a kombinatorikou smerom na diváka, ktorý si už síce dajme tomu i právom myslel, že je takmer konečne vo vytúženom cieli [správne som dokázal odhadnúť JEDEN zlomový ťah súpera, musím sa pochváliť], no ale čo sa konkrétne týkalo toho kľúčového ťahu, tak v tom čase mal môj ďalší náprotivok ešte značnejší náskok, čiže tým pádom by som nikdy ani nečakal, že ma môže až takto prevýšiť?! = A kvôli tomu mám i akési rozporuplné pocity podobne, ako aj hlavní aktéri...? • Thrillerový titul, ktorý sa stal odrazovým mostíkom pre tohto talentovaného tvorcu, v ktorom už poznať znaky blížiaceho sa talentu. () (méně) (více)
Tak nejdřív musím poděkovat Willy Kufaultovi za titulky a zpřístupnění tohoto filmu. Je to vážně malý skvost, kde mám určité výhrady k jisté neujasněnosti formy, resp. některých prvků formy, protože jinak je to jemná a decentní parodie, která je ale současně poctou žánru. Například ta komisařova rýma je poctou Maigretovi, který celý jeden případ také řeší nachlazený (a zlobí se, že mu to tak nemyslí). V tom parodickém duchu si to bere na paškál precizní psycvhologické postupy Maigreta, zatímco tady se vyšetřuje tak nějak dryáčnicky. Najdeme zde také odkaz na Deset malých černoušků... Takhle, on už sám spisovatel Sébastien Japrisot má poměrně hravý styl psaní, takže je jen dobře, že jindy až přehnaně vážný Costa-Gavras tenhle správný tón vyhmátl. Škoda, že posléze nic odlehčeného, pokud vím, nenatočil. Nejvíc mě bavily všechny ty fórky a vtípky na pozadí (nadávka řidiče před policajtem, barmanka, jak si po střelbě přihne) plus některé promluvy ("Každý den našeho života potkáváte lidi, kteří by vás chtěli zabít." nebo "Motorkářský gang pronásleduje policejní auto, to tak.") Líbilo se mi také, jak přirozeně vypadají scény ve vlaku a divák neztrácí pojem prostoru a času, to je u vlakových filmů často těžké natočit. Jen mne nakonec mrzelo, že nevíme, jak to dopadlo mezi těma dvěma mladými podivíny. Ale asi dobře. :-) ()
Costa-Gavras mě osobně ještě více uzemnil nasledujícími, převažně politickými thrillery a dramaty v čele s Doznáním, na druhé straně mě větišnou tento režisér velice baví i v případech, kdy občas překvapí filmem vymykajícím se z obvyklého zaměření. Za mě tedy skvěle, takřka bez hluchých míst, zvládl už svůj debut ve víru klasické (na Gavrase až překvapivě apolitické) noirové kriminálky. Výborná atmosféra filmu se proměňuje do vícera podob, dynamicky rozjeté dialogy mezi policií vystřídavají vnitřní monology se samostatnými příběhy postav z řady obětí (scény s Michelem Piccolim dýchají až strhujícím neklidem, zatímco příběh postavy v podání Simone Signoret rozehrává smutnou až dojemně prchavou romanci). Napětí ohledně příčiny zvyšující se série mrtvých a rozplétání skutečností kolem jednotlivých cestujících, ještě s využíváním nákresu na tabuli, tu atraktivně graduje a drží do poslední chvíle, abychom záhy z momentu odhalení přešli do akce vrcholící automobilovou honičkou. Když jsem se na film díval před pár lety, oceňoval jsem zejména Yvese Montanda a jeho stylové podání klasického inspektora ze staré školy, po letech jsem si však stejně užil i jeho netradičního parťáka Pierra Mondyho a další herce vystihující charakterově odlišné svědky (osvěžující je vtipně provokativní figurka Charlese Dennera)... a odhalení skutečného motivu-nemotivu mě opětovně dostalo! [85%] ()
Galerie (13)
Zajímavosti (4)
- Costa-Gavras se seznámil se Simone Signoret (Eliane) a Yvesem Montandem (Graziani) při natáčení filmu René Clémenta Le Jour et l'Heure (1963), na kterém pracoval jako asistent. (classic)
- Poté, co Costa-Gavras objevil knihu Sébastiena Japrisota „Compartiment tueurs“, napsal scénář a podařilo se mu zaujmout producenta Juliena Derodeho. Film se stal hitem ve Francii a dokonce i ve Spojených státech, kde získal nadšené recenze. (classic)
- Ve filmu si zahráli dva Simone Signoret a Yves Montand, kteří přes své silně levicové smýšlení a angažovanost pro komunistickou stranu nesměli být po roce 1968 uváděni v českých kinech z důvodů veřejného odsouzení sovětské okupace tehdejšího Československa. V soukromém životě byli manželé. (MVanis)
Reklama