Hmyz

Důstojné rozloučení s velkým umělcem. Málokteré jméno udělalo Česku takové jméno ve světě jako právě Švankmajer a jeho poslední snímek na tomto obrazu nic nezkazí. Jistě, zase se jedná o šílenost, která pro běžného diváka, jenž se chce prostě podívat na komedii s Jirkou Lábusem, prostě není. Švankmajer předkládá esenci svého stylu, v níž kombinuje znepokojivé animace se surrealistickými výjevy, navíc okořeněné vyhrocenou sociální kritikou z pera bratří Čapků. Dobrý námět a schopné zpracování, ukazující, že Švankmajer by ještě rozhodně měl co říct – škoda, že se do dalšího velkého projektu už nepustí. (02.07.2018)

Film, který je zcela neprávem jaksi zaškatulkován, přitom již v samotné předmluvě autora je řečeno, že to vlastně psal všechno tak nějak, jak mu to přišlo pod ruku. A my tedy dostáváme všechno a zároveň naprosté nic. Hmyz možná využívá hru Čapků jako jakýsi středobod všeho, ale hlavní je výsledný dojem divákovo. Je zde život a smrt, láska a nenávist, pravda a nepravda, skutečnost a fikce. Zrod a přerod. Co z toho si vyberete, čemu vy budete věřit, je jen na vás. Vše záleží jen na tom, jak velkou dávku té naší typické české připosratosti v sobě ukrýváte. (05.11.2018)

Kamarád mi kdysi líčil příhodu z dob vysokoškolského studia. U státnic byl přítomen i nestor univerzity, na kterém si vyžádal svou smutnou daň pan Alzheimer. Nikdo se neodvážil zpochybnit intelektuální výkon pana profesora, byť senilita byla zjevně patrná. Zjišťuji, že tak ohleduplný či sentimentální nejsem. Švankmajer provázel mé filmové zrání a znamenal pro mě mnohé, ale už jeho předchozí kousek mi přišel vyčpělý a tady se onen pocit ještě znásobil. S ohledem na způsob financování opravdu zamrzí konečný výsledek. Být jedním z fanoušků, kteří se na projekt skládali, považoval bych tuhle investici za ukázkově vyhozené peníze. Starému pánovi nevyčítám jeho chuť si ještě naposledy pohrát s filmovým materiálem, ale důstojné filmové rozloučení vypadá jinak. Těm, co chtějí zmapovat Švankmajerovu tvorbu, doporučím, aby se jeho posledním dvěma snímkům vyhnuli a skončili s Šílenými. Z úcty a ke starým zásluhám Švankmajera nechávám 30 % celkového dojmu. (05.06.2019)

Když jsem před rokem viděl Šílení, šla mi ze Švankmajerovo specifické filmové řeči hlava kolem. Film si ale držel určitý výtvarný a řemeslný rámec, který ve mně přeci jen zanechal určitý zážitek. Hmyz se oproti tomu stal pro mě téměř nekoukatelnou záležitostí. Po řemeslné stránce chvílemi průměrná filmařina, jindy filmařina naprosto tristní (viz úplný závěr, který vypadá jako cvičení prvního ročníku nějakého strašně netalentovaného režiséra). Typických animací je minimum, co hůř, jejich použití působí zcela nahodilým a nepromyšleným dojmem a z využití záběrů "behind the scenes" jsem měl pocit, že Švankmajer prostě potřeboval natáhnout stopáž na tu hodinku a půl. Snad jsem nepochopil mnohé z toho, co chtěl režisér sdělit, nemění to ale nic na tom, že jsem v podstatě jen trpěl. 2/10 (21.02.2018)

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek... (20.02.2018)