Tři barvy: Červená

Kieslowského ultimatívne komuniké. Mlčanlivá anamnéza, v ktorej nie je jasné, kto je lekárom, a kto pacientom. Podobne ako v Modrej a Bielej, aj v Červenej má výsadné postavenie schopnosť komunikovať. A zatiaľ čo v Modrej sa hlavná hrdinka uzavrela pred svetom a v Bielej sa hrdina navzdory jazykovej bariére pokúšal pozliepať črepiny nenávratne rozbitého vzťahu, v Červenej starý sudca ostáva na dôchodku sám a nie je nič, čo by preňho ešte malo zmysel. Jeho svet pozostáva z odpočúvania cudzích telefonátov a prenikania do súkromia svojho okolia. Keď do jeho života však prenikne mladá modelka, niečo sa začne meniť. Červená - to je láska, krása, nevinnosť, porozumenie. Občas možno v iných významov, ako to bežne vnímame. Pred nami ožíva obraz, do popredia vystupuje výtvarnosť a do uší sa letmo vkráda podmanivá hudba. Irène Jacob, Jean-Louis Trintignant, ich charaktery a sugestívna psychologická línia nenútene, hladko zapadajú do skutočného sveta. Opäť minimalistický, dôvtipný, ale predsa spomedzi farieb najlepší a najcivilnejší. Teda ak môže byť posledný umelecký príspevok do trikolóry civilný. A v inej rovine je to práve aj zhrnutím celej Kieslowského tvorby, ktorú završuje záverečná scéna. Bodka, ktorá vypovie viac, než tisíc slov (bez dvojzmyslov). 85% (03.10.2014)

Z Kieslowského trilogie jsem doposud zhlédla jen tento film. Evropské filmy bývají jiné, na jednu stranu jsem tedy tušila, jaký snímek bude, na stranu druhou mě trochu překvapil. Bohužel mi jako celek tak úplně nesednul, problém mám hlavně s vyprávěcím stylem, který je založen na metaforách, obraze. Pomalu plynoucí děj bez výraznějších zvratů se mi skoro nikdy netrefí do noty, ať už se jedná o jakýkoliv snímek. Rozhodně to není špatný film, ale jde trochu mimo mě. (10.06.2013)

Tak po dlouhém přemýšlení musím konstatovat, že Červená mi sedla ještě o něco více, než Bílá. Tentokrát tu jsou hlavní hrdinové 2. Sice se během příběhu neustále míjejí, aniž by o sobě něco věděli, ale mě zaujali oba. Žena, která žije poměrně hektický život a jejíž žárlivý přítel ji neustále bombarduje kontrolními telefonáty, zažívá dennodenní klišé. Až do chvíle, kdy málem zajede psa a díky němu se seznámí s postarším soudcem v důchodu, který žije osamoceně a jedinou zábavou mu je odposlouchávání telefonických rozhovorů svých sousedů (btw, to jak se pak sám udá mě docela dostalo ;-)). Navážou spolu po počátečních neshodách přátelský vztah (přitovnal bych ho k neteři a strýci, nebo možná k vnučce a dědovi), kdy spolu rozmlouvají a neustále víc se o sobě navzájem dozvídají. Na druhé straně je tu líčen smutný příběh mladíka/studenta, který se zamiluje, ale jeho milá ho opustí kvůli jinému (je to sice dost klišovité téma, ale zpracováno velice dobře). No a ten konečný záběr se kameramanovi opravdu vyvedl. (28.05.2008)

Ztraceno v čase. Film o divných lidech, dělajíc divné věci, majíc divné myšlenky. Polský non-sense touch líznutý francouzskou romantickou rozevlátostí devadesátek. Nádherně snímaná Paříž v tomhle úletu plném buď divně zatrpklých lidí a nebo romantických snílků. Film o životě tak, jak by ho moc lidí nechtělo žít. V dnešní době tenhle myšlenkový proud nemá šanci uspět. Snímek, který zestárl obsahem pocitově o 50 let. (24.06.2018)

Osamělý a navždy citově raněný muž (skvělý Jean-Louis Trintignat) potká podivnou náhodou jednu dívku a ta v něm probudí city, které vypadaly jako dávno beznadějně mrtvé a pomalu mezi nimi vznikne velmi silné pouto. Velmi zvláštní a velmi dobře natočený příběh s překrásným závěrem. Jen málokdy se mi stane, že se na konci filmu nadšeně pousměju a v duchu si řeknu, jak je to geniální konec. (20.01.2006)