Šmírák

Když jdete o půlnoci na projekci osmačtyřicet let starého hororu, čekáte všelicos. Peeping Tom má opatrná očekávání nenaplnil, zcela se jim vyhnul. Nebyl tak úchylný, ani tak nudný, nebyl dokonce ani tak strašidelný, byl prostě jiný a to způsobem, jenž se mi zamlouvá. Nelze nesrovnávat s jiným psychothrillerem - Psychem, natočeným v témže roce a s podobně nenormálním hrdinou. Psycho ovšem navenek vystupuje mnohem seriózněji a jakkoliv je v něm morbidní humor také přítomen, převládajícím dojmem byl šok. Počínání filmového ostřiče Marka Lewise není tak děsivé jako počínání až za hrob milujícího synáčka Normana Batese možná i z toho důvodu, že jej žene vpřed stejná touha jako každého cinefila: dívat se. Powell neustále otáčí kameru přímo na diváka, na jeho touhu mít všechno zakonzervované na věčné časy a moci se k tomu kdykoliv vrátit. Což JE znepokojující, ale zároveň zvrhle vtipné svým nadhledem – nedává nám Powell symbolicky najevo, proč se sám stal režisérem? Výborným režisérem, když už jsme u toho – umí si vyhrát i s takovými blbůstkoidními záběry jako „tužky padající na zem“ a povýšit je na něco tuze originálního, co si osobně rád ještě párkrát přehraji (na nějaké kopii získané alternativní cestou). Peeping Tom je ojedinělý počin, k němuž se nejlépe hodí slovo, které osobně nemám moc rád (pro jeho nadužívání v socialistických knihách o filmu), ale žádné vhodnější mne nenapadá – progresivní. Co už jiného, když ne naše smrt, by mělo být hodné zaznamenání? 85% (08.07.2008)

Hysterický rozruch a totální odsouzení kritikou - to je něco, co v případě Šmíráka zároveň naprosto chápu i naprosto nechápu. Ve stejném roce a stejné zemi přece přišlo do kin Hitchcockovo Psycho, kde minimálně slavná scéna ze sprchy je snad brutálnější, než dohromady celý Peeping Tom (kde se neobjeví jediná kapka krve)! Tak proč bylo Psycho vychvalováno a Šmírák všechny tak nepříjemně šokoval? Psycho je po technické stránce bravurní, všechno v něm šlape jak má, aby byl divák co nejvíce napjatý; je to zkrátka taková fantastická učesaná atrakce. Po stránce obsahové jde ovšem o velmi průměrný thriller s bizarní, skoro až groteskně směšnou pointou. Šmírák je pak téměř dokonalým protipólem Psycha - důležitá zde není forma, hlavním úkolem filmu není přinášet geniálně nastříhané scény vražd, ani napínat diváka k prasknutí (proto mi vadí, že velké procento zdejších komentátorů Šmíráka s Hitchcockovými opusy srovnává). Peeping Tom není strašidelným hradem jako jeho úspěšnější kolega, nejde "zvnějšku", ale "zevnitř". Je spíše esejem o voyeurismu, zkoumáním role diváka. V různých obměnách se tu hraje s tématem šmírování, pozorování. Psychopatický otec vystavuje svého syna neustálému pozorování okem kamery, doširoka otevřené oko je také to první, co ve filmu vidíme. Jediný, kdo včas odhalí blížící se nebezpečí je slepá žena, protože lidi neposuzuje zrakem (,,Cítím, že všechno to filmování není zdravé."). Dívky, než jsou zabity, vidí v zrcadle připevněném na vražedné zbrani svůj vlastní obraz v momentu smrti. Což je něco nechutného, perverzního, ale zároveň jaksi podivně vzrušujícího. Vrah Mark při tom své oběti natáčí a my vidíme jejich utrpení přímo jako bychom ho páchali my sami. Jsme v tu chvíli diváky, šmíráky, režiséry nebo vrahy? Neneseme náhodou vždy díl viny za to, nač se díváme? Když si navíc uvědomíme, že Markova otce hraje sám režisér Powell a Marka v dětství Powellův skutečný syn - scény mučení malého synka jsou náhle kvůli přesahům do reality ještě nepříjemnější a provokativnější. Je to celé jen fikce a nebo si režisér tímto filmem sám něco léčí? Šmírák je jistě pomalejší a méně efektní než Psycho. Ale zato je podvratnější, temnější a mnohem více znepokojující. A nejspíš proto byl ve své době odsouzen k zatracení... (Mimochodem - nad to všechno je to také film o absolutní lásce k filmování. Vlastně taková perverznější Americká noc.) (21.02.2016)

Akorát tak nepříjemný, úchylný film. Samozřejmě tohle je moje tvrzení z pozice diváka, protože ano, kameramanské postupy, střihová skladba a podobně by se jistě daly rozebírat někde na škole. Ale já už na filmové škole nejsem, a tak mi prostě ten film přišel jen zbytečně úchylný (ačkoliv vlastně nic moc pořádně nevidíme, nejde o žádný slasher) a nepříjemný v tom smyslu, že vlastně fandí vyloženě záporné postavě. Ono asi hraje roli i to, že manželka ten den dokoukávala minisérii Roubal, předtím se dívala na tři díly Metody Markovič, a mne tohle přehnané adorování různých vrahů a úchylů přijde prostě přehnané. Navíc scénář se snaží vypadat jako psychologická sonda do nitra podobných týpků, ale zcela selhává ve skutečné psychologii jakékoliv jiné postavy. Už ta úvodní scéna s prostitutkou mi přišla vyloženě na hlavu - ona vidí, že ji chlap točí na kameru, ale jde s ním jakoby nic, ničeho se nebojí, nijak ho nepodezírá, jako by podobných úchylů s kamerou potkala denně desítky. Nebo ta sousedka - normální holka by se hned sebrala a zdrhla, a ne si s ním ještě dávala rande. A tak bych mohl pokračovat - v reálu se obávám, že ten kluk by si neškrtl už hned poté, co v tom foto studiu na jednu z erosenek vytáhl kameru a začal ji točit i s tím rozbitým rtem. Ale jak říkám, z filmařského hlediska jistě je zde co popisovat a objevovat, neb samotný nápad je hodně nekonvenční. (14.02.2024)

Z dílny Michaela Powella jsem viděl dva starší melodramaticky laděné filmy, které natáčel ještě ve dvojici s Emericem Pressburgerem... a je docela zajímavé sledovat stejný rukopis plný „barvičkové“ stylizace s promyšlenými kompozicemi a barevnou aranží všech kostýmů, rekvizit i celé mizascény, vložený zde netradičně do horroru o úchylném vraždícím voyeurovi. Navozuje to docela znepokojivý dojem líbivé stylizace a rovněž fascinace nad klasickými filmovými kotouči, kamerami, promítačkami, barevnými světly atd. v kontrastu k úchylné posedlosti a páchanými vraždami. Dnes mi připadá až překvapivé, jaký skandál s odsouzením a zdrcujícími následky pro režiséra znamenal film, který se přes své kontroverzní téma radikálně vyhýbá snímání vražd, mrtvol i krve, zatímco Hitchcockovi po natočení Psycha s daleko explicitnějšími scénami ve stejném roce sláva spíše vzrostla... nicméně ono pojetí z pohledu ústředního antihrdiny, kterému jde také především o zachycení a vnímání okamžiku hrůzy, tu rafinovaně kráčí s úspěšným psychologickým účinkem na diváka a jevilo se mi originální. Mezi řadou napínavých scén se dočkáváme i mrazivého rozuzlování „přenosné“ rodinné úchylky a Powellovi se v mém případě povedlo, co ve spojení s cinefilním rámcem kolem profesionální i amatérské filmařské tvorby dosáhnout chtěl – zvláštní zneklidňující stav mísící odpor, fascinaci a nakonec i lítost. „Německy chladný“ Karlheinz Böhm do titulní postavy svým ztvárněním přesně padl a vedle prvku filmařiny na mě zapůsobilo i využití zvukových nahrávek i světelných efektů v závěru... za mě tedy velmi zdařilý civilní, umělecký horror s jasným otiskem „zlatých šedesátých“. [85%] (28.04.2024)

Spíš než horror je to další hraná esej o filmu. Těm, kteří jsou přesvědčeni, že Okno do dvora je o voyeurismu, že Zvětšenina je vyjádřením frustrace z nemožnosti konzervovat realitu na film a Vertigo úvahou nad tím, proč před ní dáváme přednost smyšleným ideálům, se Peeping Tom pravděpodobně zalíbí. Jeho hrdina žije filmem. Natáčí ženy kamerou a vraždí je stativem, aby si kompenzoval frustraci z dětství. Film je krásně nasnímaný, navzdory své skandální pověsti neukazuje mordy explicitně a budil ve mně spíš nervozitu než nějaký hmatatelný pocit strachu. Nenudil jsem se, ale ani si nejsem jistý, zda se na Toma někdy podívám znovu. 70% (29.01.2011)