Havel

Škoda, že se těsně Miloš Jakeš premiéry nedožil.... Režisér a scenárista Slávek Horák si po slušném debutu Domácí peče, kterého Česká Republika poslala jako zástupce na Oscary za rok 2015 jak svůj další projekt zvolil biografii o jedné z nejvýznamnějších osobností naší země- Václavu Havlovi. A sluší se tak zmínit, že po vcelku komorním dramatu Horák hodně změnil kurz a ukousl si obrovské sousto, protože Václav Havel je taková osobnost, jejíž příběh si zaslouží zpracovaní tak povedené jako se to třeba povedlo minisérii České století, kde se ztvárnění Havla velmi dobře ujal Marek Daniel (který si tuto roli následně v parodickém duchu zopakoval i v seriálu Kancelář Blaník). Jít do takového projektu a zpracovat ho tak jak se patří by byl možná oříšek i pro to největší možné tuzemské filmové eso a proto jsem od začátku víceméně Horákovi úplně nevěřil. A ve finále se dá říct, že jsem se zase tak nepletl. Havel v jádru není špatný film. Většina v něm ale funguje jaksi 50:50. A to co se týče vyobrazení Havlových eskapád v letech 1968-1989, zpracování, které připomíná spíše televizní inscenaci (kdyby šlo o televizní film, tak bych možná chválil i o ždibec víc) a i vizuální zpracování. Především ale značně pokulhává v uvědomění si o tom o kom vlastně tento film pojednává. Film sice sleduje Havlovo postupné spoluorganizování Charty 77 a jeho celkové disidentské aktivity, trochu ale ve finále zapomíná na to čím byl Havel původně- tedy dramatikem a autorem divadelních her. Je tu sice zajímavý nápad ohledně toho, že Havel občas vystoupí ze scény a například scéna u soudu se ukáže jako součást divadelní scény, krom jedné krátké scénky u něj na chatě ale nedostaneme možnost spatřit nějakou z jeho her v akci nebo celkově nedostaneme možnost nahlédnout do textů, které Havel v rámci své disidentské aktivity sepsal. Dokonce ani nikdy nejsme svědky jeho projevů což je u prostě u životopisu Václava Havla zásadní omyl. A ve finále bych vše co jsem teď zmínil a chybí uvítal možná více než úplně nefunkční vyobrazení vztahu mezi Havlem a jeho ženou Olgou. Na Havlovi se ale musí pochválit parádní obsazení- Když se při uskutečňování projektu do role obsadil Viktor Dvořák, tak jsme si nebyli úplně jistí co čekat. Dvořák se ale do role Václava Havla parádně vtělil a vychytal i jeho tak specifický hlas, což s musí ocenit především pokud znáte Dvořákův hlas z dabingu nebo jiných projektů. Dvořák opravdu táhne tento film. Stejně tak je brilantní obsazení Martina Hoffmana do role Pavla Landovského a překvapivě se i Anna Geislerová zase ne tak vzdáleně podobá Olze Havlové. Především během postupného stárnutí postav se musí ocenit parádní masky až jsem se sám ve finále lekl jak mi Martin Hoffman jako Pavel Landovský v roce 1989 s přimhouřením oka totálně připadá jako Pavel Landovský, který se měl za 3 roky v roce 1992 proslavit svou nejslavnější roli v Černých baronech. Takový Jiří Bartoška je ale jako Jan Patočka víceméně trestuhodně nevyužit a zrovna jeho role ve formování Charty 77 je tak zásadní, že by si určitě více prostoru zasloužil. S Havlem jsem měl i problém co se týče skákání v čase. Na začátku se nám objeví rok 1968, následně o pár minut později rok 1976 přičemž uplyne dlouhá doba, kdy se zmíní, že od prosince 1976 uběhli postupně čtyři měsíce či rovnou čtyři roky a najednou se nám po tom všem zčistajasna objeví rok 1989. Nejen, že je tak Havlův život strašně uspěchaný (a rozhodně se nedá říct, že by byla nevyplněná doba nezajímavá) ale především v tomhle ohledu strašně mate a to především když si vlastně máme najednou uvědomit, že je rok 1983 i přesto, že se tu objeví velké nápisy s aktuálním rokem.¨A to ještě nemluvím o tom, že mi vlastně úplně nedošel smysl úvodní scény i přesto, že hádám, že její prapůvodní smysl byl v tom aby Havel vysvětlil proč vlastně za celou dobu neemigroval. Havel přitom obsahuje momenty, které by mohly emocionálně strhnout ale bohužel nefungují. Sice má výborné herce, očividně nebyl nejlevnější (i když byste pořád tipovali spíše televizní film) ale nedaří se mu to hlavní- strhnout. Když vás ve finále dojmou až závěrečné titulky se záběry skutečného Havla tak je něco špatně. Ve filmu přitom dojde k úmrtí zásadnímu členovi Charty 77 nebo k smutné ukázce toho jak takoví členové VB využívali svých pravomocí, tyhle momenty ale nefungují tak jak by mohli. Havel bude patřit mezi nejvýraznější české filmy tohoto roku a nedá se mu upřít tvůrčí snaha a výborné zvolení herců, chybí mu ale nějaká výraznější vize, výraznější audiovizuální zpracování a celkově mám pocit i pochopení postavy Václava Havla. A i přesto, že se film snaží naťuknout i temná zákoutí Havlovy duše, i tyhle pokusy jsou ve finále zcela mimo. Slávka Horáka se dle mně možná pořád vyplatí sledovat, ukousl si ale přece jen možná trochu větší sousto než byl schopen strávit. Pravda a láska jinak určitě vítězí jenom v kinech! (25.07.2020) (méně) (více)

[VIDĚNO 18.12.2020] Snímek 'Havel' velmi sugestivní introspektivní optikou nahlíží pod háv civilního života prvního, a zároveň posledního českého prezidenta, který se nechoval jak narcistický sociopatický pro-kremelský velečurák, tedy Václava Havla - a jeho životem se zaobírá v poměrně širokém časovém rozmezí zasazené do éry tzv. normalizace (tedy mezi lety 1968 - 1989). Snímek se avšak nesnaží jeho personu vykreslit jako velkolepého státníka, všestranného umělce, svobodomyslného levicového intelektuála, politického disidenta, a nedotknutelnou historickou ikonu se vším všudy, ale jako obyčejného člověka se všemi osobními neduhy a kontroverzemi s ním spojenými - ačkoliv v mnoha ohledech tato snaha působí spíš kontraproduktivně - a zejména se pokouší intimně reflektovat konflikt milostného trojúhelníku vně polyamorického vztahu mezi Havlem, jeho první ženou Olgou, a avantýry které prožívá s dalšími přítelkyněmi.... Životopis si vzal na paškál režisér Slávek Horák (notoricky známý svou koprodukcí reklamních spotů), který si - vzhledem k neuvěřitelně komplexní obsáhlosti celého tématu - ukousl příliš velké sousto (nejen z onoho důvodu že se jedná teprve o jeho druhý celovečerní film) - kvůli čemuž je tento životopisný portrét o jednom z největších československých státníků záměrně komorní, konvenční, a úmyslně využívá symboliky a metonymie - nemluvě o celkově promarněném narativním potenciálu. Ačkoliv herec Viktor Dvořák ztvárnil Havla velmi kultivovaně, a věrohodně se ujal jeho ambivalentního charakteru a introverzní mimiky a artikulace, jeho ambiciózní výkon podkopává nekoherentní scénář který širokým obloukem opomíjí Havlův impakt na společenské konsekvence při naplňování jeho idealistické vize osvobození Československa od totalitního marasmu. S čímž se okamžitě pojí stěžejní negace celého filmu - tedy epistemická banalizace jeho majestátní, a přesto altruisticky tajmené i niterné osobnosti.... Namísto toho Horák razantně nabízí subjektivizovanou karikaturní fabulaci (což pro zaryté dějinofily může představovat výrazný renonc), a historické pozadí si revizionisticky přetváří k obrazu svému - paradoxně se prostřednictvím tohoto prizmatu nepodařilo Havlovu osobnost zprofanovat - mnohé pasáže kupříkladu originálně aranžuje do formy divadelní inscenace, čímž se snímek snaží být co nejvíc divácky benevolentní. Horák totiž charakter Havla nekoriguje jako signifikantního revolucionáře 20. století, ale spíše jej charakterově koncipuje jako neviditelnou figurku, která mezi jednotlivými historickými milníky latentně proplouvá - laicky řečeno: Havel se od začátku nachází v doslovném i přeneseném významu na surreálném pomezí divadelního pódia a prostoru za oponou - což umožňuje diegetickou fluktuaci mezi různými sférami, díky nimž může divák perspektivně nahlížet do zákulisí, a zároveň obnažovat triviální mechanismy mocenské nerovnováhy. Přesto se nedočkáme Havlovy osobní rezistence vůči příkořím ze strany autoritářů komunistického režimu, která je ve snímku referována velmi latentně - no a samotnou Sametovou revolucí, nejvýznamnější etapou našich novodobých dějin, se snímek věnuje v posledních cca deseti minutách - a vzhledem k tomu, že scenáristická rešerše pod záštitou mnoha odborných konzultací byla sestavována takřka dva roky, tak v rámci narativních disproporcí je to nehorázná bída. Krom zmíněných aspektů a patetického závěru lze tak jedině adorovat scénografii jež akurátně reflektuje společenské manýry doby.... Přesto lze vnímat film o Havlovi jako pomyslný epitaf, který se do dějin český kinematografie rozhodně nezapíše - nicméně nabízí hodnotný mravní apel k doktríně, že svoboda a demokracie s sebou přináší zodpovědnost, a nelze na ní spoléhat jako na zafixovaný garant. VLASTnoručně tak snímek nedoporučuju všem voličům SPD, Trikolory, klausovcům, zemanovcům, a rusofilním kolaborantům a flaztencům.... // VERDIKT: 6,7 havloidních pravdoláskařů z 10 // (11.03.2021) (méně) (více)