POMO

Slušně mrazivá, režijně soustředěná, vizuálně atraktivní duchařina se scénářem, který tak trochu vaří z vody. Původ a motivace zla v něm nejsou vůbec vysvětleny, plní pouze funkci prvoplánového strašení. Kvůli této obsahové prázdnotě je film pocitově delší než ve skutečnosti a ve finále je nenaplněnou příležitostí výrazného žánrového zářezu. Na napínavosti a udržování divákovy zvědavosti v průběhu sledování mu to ale neubírá, nudit se rozhodně nebudete. [San Sebastian IFF]

Další verze námětu izolovaného společenství (opět na ostrově), kterého obyvatelé si začnou uvědomovat, že s jejich “dokonalým životem” je něco v nepořádku. Objevování vlastní sexuality po vysazení každodenní utlumující “medicíny” je sympatické, city mezi postavami hezky vykreslené. Co ale filmu s potenciálem slibné filmové vize chybí, je rozvinutí příběhu do širšího kontextu důvodů vzniku celého experimentu (pokud jde o experiment a ne o jeden z tisíců dlouhodobě fungujících ostrovů), jeho zasazení do doby a její popsání (proč experiment vznikl, co přesně a proč se děje v reálném světě) a odkud pocházejí a odkdy a proč v něm figurují jeho mladí účastníci. Bez těchto vysvětlení film, odehrávající se takřka výhradně v malých interiérech, sám působí pouze jako komorní experiment s cílovkou Hunger Games. [San Sebastian IFF]

“Díky, Costo. Díky za další film, ve kterém někdo umírá na rakovinu. Všechny ostatní jsi přebyl, umírá ti v něm hned několik pacientů. Díky za tuny obohacujících dialogů s nimi, kterých se zúčastnil protagonista filmu, uznávaný spisovatel-filozof se zárodkem nádoru na mozku. A díky za ty jediné scény ve kterých se o umírání nemluví, když vjíždí do CT scanu, aby doktoři za thrillerové hudby jak z bournovky zhodnotili jeho stav. Přesně tuto tvou odyseu napříč loučením se se životem a otázkami, co bude po něm, jsme všichni potřebovali. Obzvláště ta seniorská polovina diváků v největším kinosálu festivalu.” [San Sebastian IFF]