DaViD´82

Slay the Spire aneb chtěli bychom být trochu jako Free Solo, ale s heistem a osudovým love/hate vztahem jako The Deepest Breath.

Racionální pohled na migraci s (ne)lidskou tváří.

Kvalita materiálu je nesporná, byť (zatím) spíše tušená. Nejpodivněji sestříhaný film za dlouhou dobu. Jedna věc je, že je to zkratkovité až hanba, že i laik cítí, že chybí celé dlouhé pasáže apod. Jiná věc je, že i ve scénách, které se do kinosestřihu dostaly, je mnohdy očividné, že i ty jsou významně kráceny; nenavazují záběry, dialogy, logika, posloupnost. Nepochybuji, že až to bude ve finální o poznání stopáží delší podobě, že to bude násobně lepší a koherentní zážitek, který sice nebude historicky věrný, ale bude v nejlepším slova smyslu "scottovsky velkolepý". Zatím jsou to však pouze působivé výjevy s prachbídnou charakterizací. Více trailer s celovečerní stopáží než film.

Když už zbytné a nechtěné prequely/remaky žánrových klasik vznikat musí, protože si to producenti a doba žádá (škoda že ne i diváci), tak prosím aspoň s péčí a v podobě jako zde. Dýchá z toho počátek sedmdesátek, umí to navodit hutnou znepokojivou atmosféru i konkrétní výjevy, byť se to laciným lekačkám nevyhne, tak to na nich nestaví, autorka se nebojí vážnějších témat čili to není "jen spotřební hororový popcorn", obsazení výtečné, práce s ruchy a (prostorovým) zvukem příkladná a originálu to v žádném ohledu ostudu nedělá. Být to o půl hodiny kratší, tak to dokonce v posledních letech tolik oblíbeném subžánru "jeptišky v/z horroru" sahá po nižších příčkách piedestalu.

Kvůli nápaditosti celého konceptu (japonský folk horror meets Dexter meets Black Mirror) se to opakovaně cyklí v (potřebných) pasážích, kde jedna postavě druhé (čti divákovi) sáhodlouze vysvětluje "kdo, co, proč, jak". Nemá to tedy závratné tempo a je to pocitově o chlup delší než avizované dvě hodiny. Infodumping mohl (a měl; i s ohledem na schopnosti autora) být podán více filmovou řečí než skrze statické konverzačky, kdy to speciálně ve finále působí jak zfilmovaná epizoda ze Scooby-Doo. Zase až tak moc to ovšem nevadí, protože ambivalentní charakterizace postav to spolu s konceptem utáhnou. Těžko popsatelná studie (a)morálnosti, kde začíná/končí odpovědnost za sebe sama, kdo je/není pod povrchem monstrum, odpovědnost psychopatické osobnosti za kterou (ne)mluví činy, avšak podané žánrovkám poplatným miikovsky brakovým stylem. Je tu běsnící monstrum, ovšem žádné horrorové scény tu nejsou. Je na to nahlíženo z pozice policie, která se dostává až na místa činů, a především pohledem jedné z potencionálních obětí, která se však obětí necítí. A naopak sama je mnohdy na lovu... Je to originální, nápadité, nosné a prostě dobré. Byl zde však prostor i talent zúčastněných povýšit to na další z nadčasových kultovek žánrového chameleona Miikeho. Zaujme to, vymyká se to běžné produkci, ale pro mnohé to bude spíše z ranku "mnohem zábavnější probrat to v hospodě nad pivem než na to dvě hodiny koukat".

Neskrývaně hitchcockovské. Scénářem echt hloupoučce debilní. Co však De Palma kazí jako scenárista, to mohutně dohání jako režisér. Navíc se nebojí využít schopností Bodeho a Donaggia. Nejedna scéna by se tak mohla z fleku dostat do učebnic jako příklad "kterak beze slov pomalu záběr po záběru budovat scénu navozující intenzivní podprahové napětí" či "kterak se několik minut procházet po galerii a nedýchat u toho".

Po devíti letech spin-offový prequel čtvrtého dílu zavedené série od takřka osmdesátiletého důchodce... Nebýt tou sérií Mad Max a tím důchodcem Miller, tak by jeden čekal průser a nastavovanou kaši. Jenže tou sérií je Mad Max a tím důchodcem je vizionář Miller čili opět svébytné, našlapané, audio-vizuálně vypiplané, nápady překypující doslova v každém výjevu. Jedině stopáž je přepálená (speciálně v jedné konkrétní kapitole), což je výtka. Balancuje se na hraně "více téhož" (stylizace, akce) vs. "více prostoru charakterům a výstavbě světa čili nejde o více téhož" (není to zběsilá jízda tam a zase zpátky, ale na nějakých patnáct let roztažená historie jedné pomsty o několika dějstvích). Což není nutně výtka, ale výraznější příklon na jednu ze stran by nemusel být od věci. Každopádně jsou to larvy mušek a nikoli masařky snímku, který sice nebude (nad)žánrovou instant classic jako Fury Road, ale rozhodně neskončí ani v zapomnění.

Strhující letem světem dvou dekád na výslunní lásky, nenávisti, vzletů, pádů a zvratů kolem bostonských Patriots. Je pravda, že takto pohromadě je kontroverzí, afér, podivných zákulisních čachrů i zvratů tolik, že to popírá veškerou pravděpodobnost. Být to skriptované, nevyhnutelně to skončí v koši, protože tohle (a "tohle" může být sériový vrah v týmu, Putin zlodějem, aféra podhuštěných míčů i pád příkladného Američana na dno a mnohé mnohé další) je prostě už příliš, na to žádný soudný divák neskočí... Jenže vše se to stalo. Před kamerou jsou všichni, jde se do kontroverzí (za mě měli jít v některých oblastech zpovídající i více na dřeň a nenechat aktéry vyklouznout naučenou formulkou), zápasy jsou sestříhané skvostně, má to drama, šťávu, neuhýbá to před kostlivci ve skříni (a že jich Patriots mají). A to se u mě znalost a atraktivnost amerického fotbalu zcela míjí účinkem. Má to jedinou vadu na kráse. Majitel a magnát Kraft z toho vychází takřka jako hodný pohádkový dědeček, naopak trenér Belichick div ne jako "Palpatine hadr". Přitom je snad každému jasné, že majitel a tvůrce jedné z nejsilnějších organizací světového sportu nebude lošťomilý dědula, který o ničem neví, u ničeho nebyl a všichni ho oklamali skrze rošťácký úsměv. Každopádně doufám, že v tomto konceptu "po stopách dynastií" bude Apple pokračovat i nadále a podobné péče se dostane i dynastiím v NBA či NHL. | New England Patriots: 5/5 |

Jako líbivé náborové video "kterak je Davidson skvělá univerzita" ucházející, jako nekonfliktní "dodělávám si na stará kolena školu a překonal jsem rekord v počtu úspěšných trojek" medailonek o Currym rovněž ucházející. O Currym jako takovém se však nic nedozvíte, o jeho "navzdory všem fyzickým a statistickým předpokladům" více než úspěšné kariéře (byl svého času jedním ze tří nejlepších basketbalistů na světě) rovněž ne. První roky v NBA, série zranění, tři tituly v době nadvlády Warriors, ústup z výslunní i šokující zisk čtvrtého mistrovství. Vůbec se tomu nevěnuje prostor. Místo toho stokrát vidíme Curryho jak zevluje s rodinou či bývalými spolužáky. Přitom by si sám Curry, éra dynastie Warriors a i ten tři dekády se mládeži věnující trenér na univerzitě zasloužili pořádný dokument.

Všechno, co jste chtěli vědět o tří hvězdičkovém tak trochu mramor seroucím francouzském rodinném michelinském resortu, ale báli jste se zeptat. Precizní, bez sebemenší nadsázky strhující (ano, sledovat rutinu vykonávající profesionály na slovo vzaté po čtyři hodiny stopáže v tomto podání skutečně může být, a je, strhující), vše odhalující vhled "jako byste tam stáli a pracovali s nimi" (do té míry, že po absolvování čtyř hodin stopáže máte nárok dostat gáži za odmakanou půl směnu). Wiseman sleduje pozorným okem vše od přípravy jídla, debat nad investičním vinným lístkem, práci nádeníků stejně jako vedoucích, klientelu, dodavatele, provázanost úseků a činností... Procesní analytici z toho musí být v sedmém nebi. A ostatně každý, koho zajímá "jak a proč se věci dělají". Šel jsem do toho s tím, že to nevyhnutelně budu sledovat na části. Slupnul jsem to však jak malinu. Je zde tolik zajímavých oblastí, do kterých by se dalo zavrtat v ještě větším detailu, že jakkoli se ona olbřímí stopáž zdá jako nesnesitelná překážka, tak je ve finále jedinou pihou na kráse. Sneslo by to totiž o nějakou tu hodinu delší režisérský sestřih.