verbal

Pozor, kape mi tu bojler! Nenápadný, avšak přeqapivě chutný kulinářský speciál, přinášející spousty neotřelých receptů světové kuchyně pro nejednu kreativní hospodyňku. Například Chilli con hombre, Ratachouille, Royal McHuman, Pedro tikka masala či Cerbonnade humainde. Já tedy hned po skončení začal shánět originální suroviny a už mám aspoň čili, heč! Akorát je trochu problém s masem. Řezník mě poslal do hajzlu, že mám přijít až po další vlně covidu a hnědočeši se schválně srocují u krmelců, kde jsou hájení… Neotřelé, nápadité, dobře uklohněné, lehce stravitelné, nutričně vyvážené a místy u požívání příjemně trnou zuby. Mikuláš je prostě talent, což konečně prokázal už u Perfektního hostitele, a rozhodně by jej měli k plotně pouštět častěji než jednou za třináct let!

Lenyho přestřik Zoja debutově porežírovala jako vždy příšerně tragického pozéra Čuníka Tatůma jakožto úchyla. A ne, ani úchylové tomu polenu absolutně nejdou, byť jej skoro nepovažuji za devianta za ty jeho audiovizuální rejdy na Epštajnově pseudoostrůvku, nýbrž hlavně proto, že tam s gustem lačně vlezl, a to opakovaně!!!, na vskutku obskurně odpornou negryni. A ne, rozhodně nijak nejde o rasu, natožpak o rasismus, ale o to, že ta obluda, opěvovaná ve filmu jako krasavice přelíbezná, prostě vypadá jako ebenový Matěj Rupert s povislýma kozama, a zrovna tak šeredně i nehraje. Děsivému geniu loci kástingem dvakrát nepřidala ani exhumace dvou nehereckých mrtvol – koženého Kajla MekLachtana a sekunďákem poslepované prkenné příšery a rozkuřovačky parafilních režisérů Džíny Dejvisové. Ovšem jinak na prvotinu docela slušné, moc jsem u toho nezlobil, byť se jedná o bezskrupulózně vyloupenou kvintesenci asi 6 podobných filmů a kindervykrádačku režijních postupů, dramaturgie i scénografie známých artových hnědopichů - od Astera přes Sorentýna až po Homoguadanína. Jako celek to i přes všechnu tu naivní plagiatořinu vcelku udrží fazónu i pozornost a potěší i solidní závěrečná vybíjená.

Nádherně hřejivý, okouzlující až kontemplativní příběh z neuvěřitelně malebného Chánovdžapúru, místa, kde by chtěl okamžitě žít úplně každý, plný ostentativních morálních zásad, nesobeckosti, sociální rovnosti, lidskosti, lásky k dětem i bližnímu, harmonie soužití kategoricky imperativních krásných lidí, bezbřehé víry v kulturní civilizaci a až přemrštěných hygienických návyků. Prostě intenzivní obrázek dokonalého ráje na zemi. Ale nebojte se, milí přátelé, i my se v účelově progresivně promarxované Evropské Utopii již brzy konečně plně dočkáme a dosavadní mrzké střípky rajských enkláv s takovouto soudružskou odhodlaností bezbřehého pseudoaltruismu záhy přerostou v plnohodnotná sousedství! Já osobně se tedy nemohu dočkat. Vypadá to, že se cigoši mimo pičočalamádní, okázale pateticko – přitroublý Bolyúd konečně naučili na nové realistické vlně točit mrazivě neklišovité, sysluplné, hlavopatoidní, solidně vypointované, sugestivní a Moredance (Když brikety tančí) prosté spektákly, působivé ani ne tolik tématem či explicitou násilí, jako hlavně tím naprosto necivilizovaným svrabem, středověkou animozitou a mámtovpičizmem všude okolo, které korytářská evropská vládnoucí oligarchie ze svých krystalicky čistých bílých čtvrtí, obehnaných ostnáčem a se soukromými ochrankami, za nás všechny tak nadšeně a s otevřenou náručí vítá. Velká tíživá paráda s přešťastným koncem, zanechávající na patře palčivou pachuť rok nemytého ocasu a jednoznačně ponoukající zvýšit Kotlárům dávky, bytostně toužit po návratu Anděly Mrdklové a propůjčit Uršule von der Lejno doživotní mandát!