castor

Nemohoucnost v zapadákově Norrlandu vrhá špatné světlo na celou policii, ze Stockholmu tak musí přijet vyšetřovací eso. No a kdo to asi na severu dokonale zná? Erik tak má, ač nerad, ve svém domovském městečku vyřešit brutální vraždu. Jeho zesnulý bratr Leif po sobě navíc zanechal syna, takže důvodů k návštěvě je víc. Místní policii každopádně stačí pár důkazů a má jasno. První hodina se dost vleče, poctivou severskou kriminálku to připomíná jen ztuha. Nemá to atmosféru, nemá to onu syrovost, nemá to ani nějak spletitý příběh, ale jen klidně lehce zaměnitelný s nějakou epizodou seriálu. Erikovi stejně jako u jedničky kdekdo hází klacky pod nohy či se ho snaží zmást vykonstruovanými důkazy. Rolf Lassgård navíc není nějaký zvlášť charismatický chlapík, tvůrci (stejně jako u jedničky) nemají otěže zrovna dvakrát pevně v rukou a chybí i ono typické severské brnkání na nervy. Ani Peter Stormare se vlastně nepředvede. Skrz naskrz průměrné.

V žádném případě netvrdím, že to začíná špatně a že by se divák neměl těšit. Stockholmský policista Erik se po dvaceti letech vrací domů. Ano, hlavní důvod je, že musí s bratrem pohřbít otce, ale přijíždí už i s vědomím, že v rodné hroudě zůstane a rozšíří řady místní policie. Z počátku asi sám sebe ubezpečuje, že si na vidlákov, respektive chování křupanů bude muset (zase) zvyknout, jenže chladným ho nenechávají případy mrtvých losů a sobů. Občasným pytlákem je tu evidentně každý druhý, navíc Erik dělá přece jen svou práci, nicméně do vosího hnízda jenom nekopne – on ho rovnou rozšlápne, což se mnohým starousedlíkům nelíbí. Máme tu tradiční myšlenku osamělého vyšetřovatele vstupujícího do malé komunity. Máme tu několik zajímavých linií. Jenže někde po polovině vyskočí první logické lapsy a scenáristické prohřešky. O pár minut později přijdou další a já začal pomalu vzpomínat, zda jsem v severském filmu viděl tolik přešlapů. Partička pytláků spáchá zločin, většina z nich se z toho prakticky sesype, ale záhy nemají problém udělat něco dalšího, jakkoliv respektuju, že v balíkově byli dotyční tak nějak vždycky zvyklí žít podle svých vlastních pravidel. I měnící se vztah mezi oběma bratry je nakonec docela jalový. Logickým chováním neoplývá ani samotný Erik, který svými neopodstatněnými kroky také nedělá zdárnému vyšetření případu největší službu. Atmosféra slabá. Nijak silné tři hvězdy.

Lidé křičí a tleskají. „To je v prdeli, co tu budeme dělat ty dvě hodiny,“ reaguje Štěpán Kozub, který si podmanil obří prostor v O2 areně. Chtělo to koule, teda pořádnou porci odvahy a drzosti. Workoholik, který razí názor, že tělo je prostě pracovní nástroj i za cenu nějakých neduhů a že k samotné práci je třeba být zatraceně poctivý. Jeho nevymáchaná huba se nelekne ničeho, občas je to top, jindy pořádný průšvih a s přibývajícím časem navyšuje spíš množství těch ohraných joků. Ale atmosféru to mělo, humor samozřejmě veskrze nekorektní.