Rimsy

Zoë Kravitz jako svůj debut zpracovala potenciálně silné a zjevně osobní téma, jež však už bohužel nemá takovou údernost a překvapivost, jako kdyby vzniklo o necelou dekádu dříve. I tak se ale jedná o zábavnou jízdu, kde je naprostá většina prvků „správně“ – myšlenková i formální vyhlazenost však ubírá na provokativnosti a podnětnosti, což je u toho typu snímku docela problém. Více zde.

Zámořský hype je přece jen trochu nadsazený, Longlegs se totiž primárně skládá ze spousty dobrých prvků, které ale dohromady už tak oslnivé nejsou. Osgood Perkins sází hlavně na atmosféru, která je skutečně parádní, a práce s hudbou, ruchy či kamerovými kompozicemi je evidentně velmi promyšlená. Díky tomu se daří budovat napětí i ve scénách, které jinak vyšumí poněkud do prázdna, a těch je zde bohužel docela hodně. Jen těžko se zbavuje dojmu, že spousta náznaků existuje pouze samoúčelně, k podpoře hutnosti dané scény, celku však mnoho nepřináší. S tím souvisí i nepříliš uspokojivý příběh, který se sice tváří detektivně, v jádru však zůstává nadpřirozeným hororem, jemuž je třeba jít velmi naproti; a smířit se tak třeba s tím, že něco je vysvětleno doslovně a polopaticky, k zodpovězení jiných otázek nám však jsou důležité části skládačky zamlčeny. V podobně neurčitých prvních dojmech se to těžko popisuje, klíčovou informací je však to, že jde o formálně velmi působivý kousek, nad kterým jde hodně brblat – v dobrém i zlém.

Sliby o crossoveru mezi jedničkou a dvojkou Vetřelce se podařilo naplnit, ačkoli blíž má nový Romulus určitě k jedničce a nějaké momenty si bere i z pozdějších dílů. Občas jsou ta pomrknutí trochu na sílu, což platí i pro trochu nesmyslnou tvrďáckost několika pokusů o cool hlášky a především zbytečné, odpudivě digitální „oživení“ jedné postavy, ale… je dost snadné to tomuhle filmu odpustit. Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného. Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo.