Kairo

Mám rád horory stojící především na atmosféře a Kairo by mezi ně klidně mohlo spadat, kdyby nestálo JENOM na atmosféře. Nechápejte mě špatně, ta atmosféra je slušná, dokáže fungovat většinu času a celé to má originální námět, jen je škoda, že to nemá skoro žádný děj a za ty dvě hodiny se tam stane vlastně strašně málo, takže si to svoji stopáž nedokáže obhájit a výsledek to dost kazí, stejně jako mdlé herecké výkony. A nic nezachraňovalo ani to typicky japonské filozofování o smrti a sebevraždách, které stejně nikam nevygradovalo a spíš mě opět udivilo, proč jsou tím Japonci tak posedlí. Skončilo to pro mě tedy průměrně, ale stejně se mi to líbilo víc, než americký remake, byť ode mě získal stejné hodnocení. 3* (21.05.2023)

Veľmi originálne spracovaný námet na tému "mrtví proti živým" v spirituálnej forme. Na diváka svojím pomalým tempom pôsobí dokonale deprimujúco a bezútešne. Jeden z najlepších ázijských hororov, ktoré som zhliadol, kde výrazne dominuje atmosféra. A k tomu zopár nezabudnuteľných scén, pri ktorých mi aj teraz behá mráz po chrbte. Preto so sebou všade nosím aj červenú pásku, pre istotu :-). (14.05.2007)

Duchařské filmy mi vždy přijdou děsně pozitivní. Nejen, že dokazují, že existuje život po životě, ale zároveň, že člověk (později duch) si ho pořádně užije. Tady mi přijdou duchové takoví spíše smutní, což podtrhuje depresivitu prostředí. Všechny scény s duchama mi přišly výborné a občas jsem se i docela bál, ale bylo jich málo. Je sice hezké, že se snaží někdo dát hororu hlavu a patu, ale když do toho ještě začne cpát filosofické úvahy, tak už nemá horor tolik prostoru, kolik by měl mít. Navíc na horory se lidé dívají pozdě v noci a tou dobou není přemýšlení zrovna v kurzu. (02.04.2013)

Podľa mňa najlepší japonský horor a atmosférický KLENOT, pri ktorom mi ani nevadí, že som ho videl až s takým „oneskorením“, pretože pred rokmi by som pravdepodobne ešte nebol schopný ho naplno doceniť. Počas necelých 2 hodín som si však takmer nevydýchol a v pohlcujúco depresívnom audio-vizuále som si napnutý ako struna prežil celú škálu emócií; od počiatočnej zvedavosti, k rastúcej znepokojivosti, aby som sa po čase pri strašidelných scénkach na chvíľu reálne bál a onedlho po tom mal úprimné obavy o postavy, na čo som zase ostal nečakane smutný po „odstránení“ jednej roztomilej hrdinky. To som si veru už dávno neprežil. A navyše to je až prekvapivo hlboká, komplexná a inteligentná vec, ktorú nadčasový režisér dokázal naplniť obsahovo i formálne.. Kairo, neviem sa dočkať kedy ťa uvidím znova. (27.02.2016)

Výsadou filmu je skutečnost, že si s duchy hraje nově, trochu jiným způsobem, že je nebere tak levně, jakby se to v japonské kinematografii nabízelo. Tvůrce si hrál, chtěl přinést něco trochu nového přemýšlivého. Přesto je to tempo někdy skutečně vražedné a to, že se zde zase tolik neděje, vás může uspat. Neužijete si pak tolik některé skutečně zajímavé scény, které by vás měly vytrhnout. (11.11.2013)