POMO

Dějově nabušenější než Prometheus a Covenant dohromady, ale ne o moc chytřejší než Alien vs. Predator. Ridley Scott pochopil, že když chce zaujmout novou generaci diváků a úspěšně pokračovat ve vetřelčím tažení, musí svěřit žezlo říznějšímu řemeslníkovi, například tomu, který pro mladé diváky intenzivně restartoval sérii Evil Dead. Postavy Romuluse jsou teenageři, což je pro nás - milovníky původních, seriózních žánrových pilířů kinematografie - už samo o sobě nepřijatelné. A dynamicky smíchal dohromady jejich ikonické momenty, které znalce nepřekvapí, ale mladé neznalce strhnou. Snahu upgradovat inovacemi (fajn vsazení Iana Holma) můžeme ocenit, ale bez jejich promyšlené funkčnosti v okolním dění jsou pouze prvoplánově na efekt. Film mě takřka přestal zajímat, když postavy za sebou nezavřeli obří dveře do místnosti s facehuggery, ve které nejdříve zvýšili teplotu, aby jí mohli bezpečně projít. A podobně odfláknutých hloupostí, které popírají i nováčkům čerstvě ukázané zákonitosti vetřelčího světa, je v něm více. Škoda.

Kolektivní hrůza z neznámého v izolovaném prostředí. První seriózní sci-fi horor s krvelačnou vesmírnou zrůdou… a zrovna tou nejvypečenější, která dosáhla kultovního statusu. Oproti Cameronovým navazujícím Aliens působí Scottův Alien skromně až komorně, nestvůru představuje postupně, těží z její tajuplnosti, hrozivosti dokonalého a nezničitelného mimozemského organizmu, který je v potravinovém řetězci vysoko nad čímkoliv, co známe ze Země. Detaily na tváře ke smrti vyděšených, civilně přirozených a chabě vyzbrojených členů posádky. Vizuální zkoumání futuristicky elegantních i strojovně industriálních útrob jejich vesmírné lodě Nostromo. Atmosférická creepy hudba jedinečného kouzelníka Jerryho Goldsmithe. A především geniální dizajn H.R. Gigera nejenom samotné příšery, dělají film unikátní klasikou žánru. Zakladatelem trendů a jeho inspiračním pramenem, ve kterém ani po čtyřiceti letech nejde najít klišé či odhadnou, kdo přežije.

Gay Vertigo by Tom Ford? Při sledování Single Mana se může zdát, že není dostatečně obsažný a zajímavým ho dělá pouze vytříbená filmařská forma a výborný herecký výkon Colina Firtha. Ostatně, je pouze o tápání protagonisty po ztrátě nejbližší osoby, s flashbacky do hezkých chvílí minulosti, které můžou působit kýčovitě. Odstupem hodin a dnů ovšem ve mě film roste, coby originálně pojaté autorské dílo s promyšleným uzavřením příběhu a hezkými a pravdivými myšlenkami v monolozích hlavní postavy. Její psychologická studie v krizové situaci je srdcem filmu, osudově procítěná hudba jeho plícemi. Ve scéně, začínající před billboardem Psycha, dokonce Umebayashi variuje Herrmannovu skladbu z Vertiga “Scotty Tails Madeline”.

Temné historické drama z rakouských lesů, které i přes jisté tematické indikace není o čarodějnictví. Kvalitně zfilmované a skvěle zahrané Rakušankou Anjou Plaschg, která stojí taky za působivě atmosférickým soundtrackem. Přesto ale zajímavé spíše odkrytím šokujících historických reálií souvisejících s hlásáním víry (skutečný příběh Agnes Catheriny Schickin), než strhujícím “hororovým scénářem”. Ten je zkoumavě pomalý a vedle studie psychického úpadku hlavní hrdinky vtahuje diváka pozorným zobrazením fungování a chování se lidí, žijících v osmnáctém století v nelehkých podmínkách zmíněného prostředí.

Už samotný námět s hlavní postavou - charismatickým a současně znepokojivým vrahounem, snažícím se o únik z veřejné pasti - je v žánru neokoukaný. A Shyamalan pečlivě napsal i zrežíroval jeho hledání cesty ven, i důvěryhodně vyprofiloval jeho psychopatické vnímání a reakce na nečekané stresové situace. A to nejenom v oné pasti, ale i - a to především - mimo ní. Zajímavě obsazený a trefně hrající Josh Hartnett. Absence velké shyamalanovské pointy nevadí, film pracuje s napětím obratně a kličkuje nepředvídatelnými zvraty. Místy to se schopnostmi protagonisty přehání, ale ne natolik, aby ztratil důvěru diváka či byl k smíchu. Potěšili taky odkazy jako Shyamalan v roli pracovníka koncertu, na kterém zpívá jeho skutečná dcera Saleka (kterou by tatínek jistě rád viděl podobně slavnou), či nenápadné logo “The Watchers” na jednom z baráků v pozadí, coby názvu filmu jeho jiné dcery Ishany, uvedeného do kin pár měsíců před tímto filmem.

Počátky devatenáctého století a protagonista mění masky jak Ethan Hunt v Mission: Impossible. Ale jinak je Hrabě Monte Christo velkolepý a filmařsky vymazlený biják, který úspěšně přibližuje klasickou předlohu současným mladým divákům. Pestrou mozaikou vztahů a emocí, motivy lásky, utrpení a nenávisti nabitý, svižným tempem vyprávěný epos s promyšleným komplotem na potrestání viníků a správně křehkým i bombasticky akčním soundtrackem.

Jako absolventský film by byl nejspíš Honeymoon nejlepším v ročníku. Jako “dospělý” mysteriózní horor ale nenabízí nic, co bychom už neviděli jinde v technicky profesionálnějším a režijně vynalézavějším provedení. Postupné psychologické odcizování se ústřední dvojice po tajuplné události funguje a baví, ale nenápaditá práce s žánrovými klišé a pouze částečně překvapivá pointa zanechávají dojem zklamání. Více by tomu slušela v devadesátých letech epizoda seriálu Akta X.

Oživení nadšení z toho nejlepšího, co jsme u marvelovek a x-menovek zažili. Nerdovsky vymazlené leporelo skečů, nařachané odkazy nejenom na postavy a vztahy komiksových světů, ale i na zákulisí hollywoodských studií, které se nebojí být upřímné a dělat si srandu samo ze sebe. Skvělé vytěžení buddy potenciálu mezi vážným Wolverinem a komickým Deadpoolem, na kterého hláškování by si Ryan Reynolds mohl nechat napsat patent. Zajímavá a mocná záporačka, překvapivé výskyty starých postav. Hugh Jackman hraje jako o život a vůbec všichni si na tom dali záležet, jakoby šlo o záchranu fenoménu. Což taky šlo.

Docela dementní, i když formálně hravý slasher pro fanoušky subžánru. Šokovat se snaží nadměrnou brutalitou až bestiálních rozměrů, ale to je tak vše, co dokáže. Jakoby nevěděl, že cesta k nezapomenutelnému vyděšení diváka vede jinudy, psychologií. RPG provázení nového Jasona Voorheese těší a vzbuzuje očekávání scenáristických překvapení, ale ty se nekonají. A dialogy, které se snaží dodat “příběhu” nějaké pozadí, jsou bezradné. Vlastně jsou tu jenom dva (pokud nepočítáme ty, že se někdo jde vykadit do lesa): Tomu prvnímu á la The Fog, kdy kamera krouží kolem partičky teenagerů u ohně při vyprávění legendy, chybí atmosféru. A druhý, v autě, je zbytečně dlouhý a marně se snaží dodat prožitému násilí existenciální vysvětlení. Pozitivem v minimalistickém vyprávění zůstává pouze mírná gradace ukázaného a vysvětleného, tedy timing momentů jako první odhalení znetvořeného obličeje vraha.

Úvodní útok na New York se mohl alespoň přiblížit působivosti expozice Spielbergovy Války světů. Usilovat o to bych považoval za samozřejmý cíl filmařů. A on je odbitý pár záběry na lidi, mizící do mračen prachu zdevastovaných ulic Manhattanu. Ty, spolu s neútěšnými interiéry opuštěných budov vytváří solidně ponurou katastrofickou atmosféru. Film je místy napínavý, ale bez dějových nápadů a kameramanských kouzel, které dělali zajímavými předešlé dva díly série. Lupita Nyong’o hraje o život, ale nejzajímavější postavou je její kočka. Opatrné kočičí pohledy a bezpečně tichá chůze hezky zapadají do konceptu příběhu a diváckého zážitku z něj.