Andreas

Rollin má u některých svých filmů naprosto fascinující lokace, nápaditou výpravu vzdor možnostem a celkově lze u něho obdivovat především jednotlivosti. Ty mi zde zpočátku až tak výrazné nepřišly, zato příběh měl konečně patu a hlavu, i kdyby od těla oddělenou. Je o lásce, návratu do nevinného dětství, hledání ztraceného, samá věčná témata. Tradiční místa rozpadlých hradů, mořských břehů a hřbitovů se tentokrát mísí s noční Paříží, podzemím metra, kinem. Fantastickou atmosféru to jen zesiluje. Lèvres de sang jsou v porovnání docela přehledný, přístupný Rollin, možná i o něco méně topornější, ale zase čím větší dřevo chce hledat ztracené dětsví, tím je to absurdnější a tudíž lepší. Nerad otřepaně zmiňuji Mulholland Drive, takže jsem si tu vzpomněl skrze něčí posedlost fotografií určitého místa především na Reichenbachův Filme Demência. Což mi připomíná ten zde velice častý jev, kdy si někdo vytyčí, že určitý film je třeba horor a pak jej hodnotí jako naprosto špatný, protože vůbec nesplňuje, co by horor splňovat měl. Ale každého věc. Když fanoušek Stephena Kinga bude v Proustovi hledat dalšího Kinga, asi to bude sotva na hvězdičku, chápu. Navzdory všem neduhům Lèvres de sang mám jedinečnou možnost dát tomu chlapíkovi Rollinovi pět hvězdiček, využiji toho, i kdyby jen za ten nejláskyplnější filmový polibek vůbec.

Úchvatná pohádka mnoha zákoutí a prohlubní, jejíž středobodem jsou dva zápasníci. Těm je zápas smyslem života. I jejich vztahu a soužití, které se ze zdánlivě homoerotického promění příchodem ženy ve zdánlivě žárlivecké. O Uttaru samotnou však ani nejde, jen o to, že vnesla mezi ně nerovnost, což je důvodem k zápasu stejně jako harmonie. Ostatně když Uttara shání silného muže, nedovolá se ani jednoho, tak moc jsou oba ponořeni do svého sisyfovského zápasení. Možná by bylo lepší odejít do nedaleké vesnice trpaslíků, ti nezápasí. Nebe střídá odstíny barev a těžko říct, o kolik by byla Uttara ještě magičtější, vidět to v lepší kvalitě, když tohle působí jako strop.

Vibeke tu zúčtovala s patriarchátem jako nikdy nikdo. Nepohodlná témata a prolamování tabu vedly k její filmové ostrakizaci. Doma v Norsku byla za čarodějnici, možná i pro svůj záviděníhodný vzhled coby nejkrásnější režisérka, s fantastickými vlasy. Kdo jiný než ona by měl ležet modelem pro sochu, která skončí jako mořská panna na přídi lodi. Lodě, útesy, interiéry, symbolické výjevy, všechno jsou neuvěřitelně nádherné obrazy, že se tu Vibeke může rovnat Munchovi. Monumentální veledílo, jež by se v ideálních dějinách kinematografie mělo těšit postavení, jakému se těší pozdější konvenčnější Piano.