radektejkal

Když se všechno řádně zaznamená, bude toho víc, než když se to prostě sebere. Další pohled na židovská utrpení, tentokráte ze strany těch, kteří z toho dosud žijí. Loď je plná, a je to Hanba (viz Ingmar Bergman). Kdysi jsem mluvil s jedním Švýcarem. Povídal, že tam žije už dvacet let, a zrovna měl dostat občanství. Někdo ho ale udal, že špatně třídí odpad - a to není švýcarské.

Ještě si pamatuji doby, kdy se nosila peněženka v zadní kapse kalhot. Tím chci říct, že měšťáci nemění své zvyky ani v jiném jim cizím prostředí. Interakce s domorodci, o to tu jde. Jak z ní hodně získat a přitom "rozumně" platit; profit musí být i zde. Ale zjevuje se i něco, co se penězi vyrovnat nedá. Nové znalosti, nové zkušenosti, nové pohledy a nové city. Satjádžitův se tak postupně stává "bildungsrománem" v Goethově slova smyslu. Vstupní a výstupní brána je tatáž, mění se jen lidé, kteří jí prochází sem a tam.

Rosseliniho film nepřesahuje ničím zvláštním rodinné drama, či ničím zvláštním není sociální. Po smrti svého syna, na níž si hrdinka uvědomuje domnělou vinu, je obvyklou cestou z márnice do blázince. Mohla by ji tam následovat i řada jiných lidí z jejího okolí, ale ti jsou determinováni jiný řádem. Vedle Ingrid Bergmanové, která film skutečně táhla, oceňme i Giulietta Masinu, která se postrala o scény v "druhém" rodinnému kruhu. Na druhé straně ostatní postavy jsou tu jen proto, aby dokreslily společenský backgroud poválečné Evropy (trvající ostatně, s většími či menšími revoltami, dodnes). Film konči v podstatě happyendem, pro Irene už není "žádné lepší místo pro život" (jak se dnes s oblibou říká) než tam, kam se dostala díky svým domněle nejbližším, aby mohla pomáhat svým skutečně nejbižším, protože ten, kdo jí je stále nejbližší, je po smrti. Jinými slovy, artikuly typu Rossellini se nám pokouší zprostředovat novou verzi náboženství, sem nepatří.

Tady snad hodnota dokumentární o něco převýšila hodnotu uměleckou, stejně tak jako komediální dramatickou. A to, i kdyby šlo jen o subjetivní pohled Ingmara Bergmana. V rámci jeho tvorby celkem nevýrazný film. Avšak i zde se rýsují jeho základní traumata a dramata, především být podvedený není tak zlé jako být osamělý. I když by to mohlo být uvozeno: podvádět a být podvedený...

Hets. Hec. Hecovat, štvát. Kdo se věnuje ranným Bergmanovým filmům, nutně zjišťuje, že všechna jeho témata jsou už v nich, a jeho novější, ty nejslavnější, jen dokonalou redukcí obnažují jejich dřeň. S trochou odvahy by se dalo říct, že tato témata jsou už zde, ve filmu, na němž se dosud podílel jen jako scénárista: školometství nasycené šikanou a sadismem, nekonečný boj pohlaví, v němž nemůže žádné vyhrát (tedy ještě za Bergmanových dob, teď už to není tak jisté), návrat do života po smutku a depresích (mladému Jan-Erik Widgrenovi se to, na rozdí od pozdějších hrdinů, daří poměrně snadno).  - A potom: zřejmě znovu dokola jako v kafemlejnku.

Na rozdíl od kriminálníka Raskolnikova prožívá doktor Glas triádu "zločin - trest - spása" nikoli synchronně (jak se sluší a patří), ale diachronně, tedy napříč časem. Přitom si nejsme jisti, zda se vůbec zločinu dopustil, zda byl potrestán, či spasen. Zdá se, že režisérce, Mai Zetterlingové, o to ani nejde. Jejím záměrem je nejspíš uměleckými prostředky (vedení kamery. zpúsob snímání, hrátky s ostrostí a neostrostí)  dosáhnout sladění představ, snů, obav a nadějí hlavního hrdiny.

Pojď, dáme si nějaký nahý oběd. Tím nemyslím svíčkovou s okoralými a rozpadajícími se knedlíky, nejlacinější hnedou omáčkou a zapáchajícím masem, za 180 Kč. To jen abych oddělil beat generation od té naší. Domníval jsem se, že tohle Cronenberg nemůže zvládnout, ale výsledek díky jeho nápadům a přístupu je mnohem lepší než bych čekal. A právě očekávání je pro filmové diváky prubířským kamenem; asi jen málokdo se dokáže uvolnit tak, aby se jen díval a poslouchal a "nerušil" po dobu promítání sám sebe svými očekáváními, představami, pocity, logickými úvahami atd. Film je sice určen převážně "broukofilům", ale uvažovat nad tím, jak daleko je od Kafky k Burroughsovi je vždycky dost času.

První co napadne je otázka: v čem byl Gérard Philipe tak výjimečný, co tehdy uměl a jiní to neuměli? Tento film na to dává pádnou a zřejmou odpověď. Sám děj filmu je bez znalostí francouzských reálií obtížně pochopitelný. Kdo byli oni váleční sirotci a proč tvořili určitou sociální vrstvu, že bylo nutno předsadit filmu obšírné vysvětlení, že to nebyli jen flákači a zločinci? Mám chuť alespoň trochu rozvést ztvrárnění role Pierra, sirotka, který už má svoji životní roli za sebou, ale raději si ji nechám zajít; byl by to skutečný spoiler.

(Ú)lety ve snu a v životě. Sergej Makarov má problém: trpí úzkostí, ne nějakou konkrétní, které se spíš říká strach, ale existenční úzkostní, existenciálním neklidem. Chce být někde jinde, s někým jiným, a když se to podaří, poznává, že jde o mýlku, že chce být úplně někde jinde s někým úplně jiným. Nakonec s v poloze plodu zahrabává do stohu. Přerodí se v bežného normálního s velkou šancí na "životní úspěchy", nebo půjde ještě dál (třeba jako Artour Aristakisian ve filmu Dlaně)? Nebo skončí u Krappových pásek?

Přiučil jsem se. Animace se mi zdá vhodnější než využívání živých herců. Ale především je tu otázka, zda blízká budoucnost nebude opět patřit Johance z Arku. Muži jako Petr Cauchon už dávno neexistují.