Patrik Budský byl důležitou postavou českého státu během posledního dění kolem podpory čipů a polovodičového sektoru. Současná vláda obor označila za jednu z priorit, podobně jako Spojené státy, Evropská unie nebo Čína.
Budský se podílel na přípravě evropského Chips Actu, národní polovodičové strategie, rozjezdu polovodičového klastru nebo možnosti získat peníze pro zdejší firmy z evropského projektu IPCEI. Na konci roku odešel z Úřadu vlády, kde působil, a v rozhovoru pro Lupu popisuje řadu detailů.
Proč jste skončil na Úřadu vlády?
Vypršela mi smlouva. Agenda, o kterou jsem se staral (Emerging and Key Technologies), mé nadřízené zajímala, ale nejednalo se o prioritu úřadu. Agenda většinově gesčně spadala pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Tomu odpovídaly i alokované zdroje. Abych se mohl čipům a jiným technologiím nadále věnovat, opustil jsem po českém předsednictví pracovní poměr a o agendu se staral na základě dohody konané mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti). Ta mi končila na konci roku 2023. Bylo mi nabídnuto prodloužení dohody za stávajících podmínek, ty ale již pro mě nebyly udržitelné. Jednalo se o práci na částečný úvazek bez možnosti kariérního růstu. Budoucí práci pro stát ale nevylučuji. Všechno je o nabídce.
Je práce pro státní sféru alespoň částečně finančně srovnatelná se soukromým sektorem?
Záleží na vaší pozici. U mě osobně bylo finanční ohodnocení ve státní správě znatelným nárůstem od mé předchozí pozice projekt manažera výzkumného projektu na vysoké škole. V soukromém sektoru bych ale nejspíše dostal o 20 až 40 procent více. Stěžovat si na platové ohodnocení ale rozhodně nemohu. Co se týče platu, tak paní ředitelka Jana Soukupová (součást týmu ministryně pro vědu, výzkum a inovace) mi na státní správu vytvořila velice dobré podmínky. Není to ale pravidlem.
Kromě jiného jste se věnoval čipům a polovodičům. Ministr průmyslu Síkela a premiér Fiala prezentují podporu této oblasti jako jednu z klíčových priorit. Odpovídají tomu zdroje a aktivity na pozadí?
V sektoru, ve kterém se pohybuji (R&D a inovace), čipy opravdu jako prioritu vnímám. Nevěnují se tomu jen premiér a ministr průmyslu a obchodu, ale i předseda senátu, předsedkyně poslanecké sněmovny nebo ministryně pro vědu, výzkum a inovace.
Podařilo se také prosadit poměrně dost věcí. Kromě investičních pobídek pro vybrané společnosti i financování IPCEI Mikroelektronika II (důležitých projektů společného evropského zájmu) nebo změnu nařízení vlády o investičních pobídkách. Dokončuje se také projekt spolupráce s Tchaj-wanem, ve kterém je financování studijních pobytů na Tchaj-wanu nebo polovodičové centrum. Ano, mohlo se v tématu udělat více. Na další aktivity by bylo potřeba vynaložit větší množství financí. Otázkou je, zda by to byly efektivně vynaložené prostředky daňových poplatníků.
V čem se mohlo udělat více? A jak stát v tomto případě přemýšlí nad tím, zda jsou prostředky vynaloženy efektivně?
Pokud chceme udělat transformaci ekonomiky směrem k vyšší přidané hodnotě, musíme podporovat společnosti, které u nás mají kromě výrobních závodů i svůj intelektuální kapitál a obecněji nehmotná aktiva, jako jsou patenty, ochranné známky a podobně. Tato aktiva jsou většinou spojena s vyšší přidanou hodnotou. V naší ekonomice jsou převážně vlastněna společnostmi, které ovládá domácí kapitál. Podporoval bych proto růst českých malých a středních podniků se zajímavým produktem s globálním potenciálem a také začínající společnosti.
Univerzální metodika pro hodnocení investičních výdajů není. Existuje pro investiční pobídky, ale cost benefit analýza a dopadové studie programů se zatím tolik nedělají. Analýzy dopadů jsou velkým tématem náměstka Marka Havrdy, který se snaží posilovat analytické kapacity Úřadu vlády. Já problematiku efektivní alokace beru tak, že polovodičový sektor má zatím nízký podíl na českém DPH, ale pozitivní výhled. Alokovat na něj násobky dosahovaných tržeb nemá moc smysl. Nebude absorpční kapacita. Cílené peníze ale mohou udělat dost muziky.
Kolik lidí a na jaké úvazky stát vyčlenil na polovodičové aktivity?
To je těžké odhadovat. Problém státní správy je roztříštěnost zdrojů. Ty většinou jsou, ale jsou rozmístěné po celé Praze na různých ministerstvech. Já vím, že na ministerstvu průmyslu se tomu věnují minimálně dva pracovníci (oba se podíleli i na vyjednávání evropského Chips Actu), kteří mají polovodičové aktivity jako hlavní pracovní náplň (počítám do toho i práci na IPCEI). S IPCEI jim tam pomáhá více pracovníků. Tématu se budou věnovat i lidé s agendou investičních pobídek (jiná sekce na ministerstvu průmyslu a CzechInvest), ekonomické diplomacie (ministerstva průmyslu a zahraničí) a pracovníci na ministerstvu školství (výzkum a vzdělávání).
Na Úřadu vlády jsem se tomu věnoval já, paní náměstkyně Jana Havlíková (pod ministryní pro vědu, výzkum a inovace) a Kateřina Rešlová z kabinetu místopředsedy vlády pro digitalizaci. Katce po předsednictví skončila smlouva a já přešel na dohodu o pracovní činnosti. Tématu polovodičů jsem věnoval tak 50 procent své kapacity. Jedná se cirka o 0,25 FTE (ekvivalent práce na plný úvazek). Vzhledem k široké agendě paní náměstkyně její alokaci odhaduji tak na 0,1 až 0,2 FTE. Celkově si myslím, že se dostaneme možná na čtyři až pět FTE. Nepočítám do toho ale čas politiků. Pokud by zmíněné kapacity byly na jednom úřadu, tak by to bylo dostatečné.
Má stát zájem systematicky kolem čipů něco dělat nad rámec pobídek? V zemích jako Polsko vidíme větší aktivitu a systematický přístup…
Zájem něco dělat je, ale o systematický přístup se zatím nejedná. Sbíráme, co nám systém dovolí. Nemáme zatím žádnou finanční alokaci, činnost není moc koordinovaná, ale snaha je. Obecně problémem české státní správy je určité kapacitní omezení lidí s rozhodovací pravomocí. Nejprve se proto musí vyřešit nejpalčivější problémy. V poslední době byla hlavním tématem energetika. Postupně se ale dostáváme k problémům s nižším společenským dopadem. Neznamená to, že se na problematice čipů nic neudělalo, ale zatím hlavní pozornost byla věnována jiným oblastem.
Musíme si také říct kontext. Existuje evropské opatření Chips Act, které vznikalo dost rychle. Komise návrh představila osmého února 2022. Pozici členských států jsme na Radě COMPET schvalovali prvního prosince. Evropský parlament svou pozici schválil patnáctého února 2023. Dohoda v rámci trialogů byla osmnáctého dubna. Nařízení poté bylo publikováno osmnáctého září 2023 a platné je od jednadvacátého září.
Za implementaci nařízení na úrovni EU by měla být hlavně odpovědná organizace Chips JU, která byla oficiálně spuštěna třicátého listopadu. Materiály nám Evropská komise zatím stále zasílá v pracovních verzích. Sama Komise opatření stále domýšlí za pochodu. Zatím nijak zásadně nezaostáváme. Přípravu jsme si naopak udělali. Máme zmapované české prostředí, konsolidované firmy i výzkumné organizace a připravujeme strategii.
Má stát lidi, kteří by byli schopní kolem polovodičů něco dělat?
Velice obtížná otázka. Stát má odborníky na ekonomickou diplomacii, vzdělávání a tak dále. Ve státní správě zůstávají i někteří lidé, kteří vyjednávali evropský Chips Act. Z týmu, který se tímto zákonem zabýval, jsem pryč já, Jan Němec a Jan Míča. Ostatní pro stát stále aktivně pracují. Paní ředitelka Krčmářová na ministerstvu průmyslu má jen teď jiné povinnosti, ale předpokládá se její návrat. Na jejím místě teď působí další „veterán“ z vyjednávání Chips Actu Jan Kobliha. Katka Rešlová už je zpět na Úřadu vlády, ale věnuje se primárně jiné agendě (Digital Decade Policy, kterou vyjednávala v trialozích).
Otázkou je, zda má stát mít odborníka na polovodičový průmysl. Ve státní správě úplně nepotřebujete hardcore vývojáře, který je schopný integrovaný obvod navrhnout. Hodí se ale člověk, který má o tom sektoru přehled a je schopný rozumět technickým pojmům a fungování obchodních modelů v polovodičovém sektoru. Nazval bych to mírou znalostí na manažerské úrovni. Tuto roli jsem zastával já, ale jen na částečný úvazek. Zdali se za mě bude hledat přímá náhrada, nevím. Nekoncipoval bych ale moje ukončení působení ve státní správě tak, že se stát mým odchodem stane v tomto sektoru neakceschopným.
Proč ještě není hotová národní polovodičová strategie?
Polovodičová strategie je nyní ve vyšší míře rozpracovanosti. Ambice byla mít textaci hotovou do konce roku 2023, a pokud by bylo opravdu nutné znění strategie mít dokončené, tak by textace hotová byla. Kvalitativně by se také nejednalo o nejhorší strategický dokument, který ve státním sektoru vznikl, ale strategie by se dala napsat lépe. Raději jsme upřednostnili kvalitu.
Chybí nám data za Českou republiku. Český statistický úřad se zdráhá je vydat, protože vzhledem ke struktuře trhu nesplňují požadavky na anonymizaci. Některé údaje jsem proto dopočítával z výročních zpráv a účetních závěrek, které jsou volně přístupné v obchodním rejstříku, ale tam je jen finanční vyjádření velikosti produkce a maximálně počet zaměstnanců. Navíc pokud korporace má více divizí a data ve výroční zprávě v tomto detailu neuvádí, tak je obtížné je očistit. Také se čeká na studii Evropské unie, ve které by měl být vyčíslen podíl České republiky v rámci EU.
Dalším problém je chybějící finanční alokace. Nevíme, kolik peněz je stát do tohoto sektoru ochoten alokovat, a proto nejsme schopni napsat odpovídající opatření, která by měla podpořit dosažení definovaných cílů.
Co by mělo být výsledkem polovodičové strategie a k čemu se konkrétně bude používat?
Politické zadání bylo napsat polovodičovou strategii. Jako cíl jsme si stanovili dosažení cílů definovaných v Digitální dekádě (Digital Decade Policy), která se také uzavírala za našeho předsednictví. (České předsednictví vyjednávalo trialog mezi Radou EU, Evropskou komisí a Evropským parlamentem.) V Digital Decade Policy je stanoven cíl dosáhnout na trhu s mikročipy (integrovanými obvody) dvacetiprocentního tržního podílu. Vzhledem k masivním investicím ostatních států mimo EU a predikcím růstu trhu je nutné do roku 2030 zaznamenat růst minimálně o čtyři sta procent.
Strategie by měla být používána ke koordinaci vládních politik pro tento sektor. Měla by také obsahovat opatření, která pomohou dosáhnout vytyčených cílů. Snad se tato opatření budou systematicky implementovat, aby to nedopadlo jak s AI strategií.
Právě, strategií už stát vyprodukoval hodně, včetně několika verzí Digitálního Česka, ale málokterá se naplňuje. Jak by toho šlo docílit u polovodičové strategie?
Prvním rozhodujícím faktorem je to, jak strategii máte napsanou. Pokud jsou v ní konkrétní opatření s určeným vlastníkem, její naplňování se dá řídit snáze. Vlastník opatření (typicky nějaký orgán státní správy) musí vědět, co se po něm žádá a opatření by s ním mělo být předjednáno. Tvůrce strategie by se měl také ujistit, že jím navržená opatření jsou implementovatelná. Takovým způsobem píšeme jak polovodičovou, tak i kvantovou strategie. Naopak, pokud jsou ve strategii jen obecná opatření, u kterých není jasný orgán, který je má implementovat a co konkrétně se po něm chce, implementace takové strategie bývá horší.
Druhý faktor je, jak implementaci strategie řídíte. Pokud jen necháte strategii schválit vládou a počítáte s tím, že si implementaci strategie ministerstva ohlídají, při prvním vyhodnocení za dva až tři roky nejspíše zjistíte, že se strategie systematicky neimplementovala. Nasazení strategie se musí brát jako projekt. Každé opatření by mělo být časově ohraničené a postupy prací musíte pravidelně monitorovat.
Kdo inicioval vznik Národního polovodičového klastru, jaký proti tomu byl odpor a jak klíčové bylo jeho založení?
S myšlenkou klastru přišel tehdejší náměstek pro řízení sekce na ministerstvu průmyslu Eduard Muřický (dnes pozice přejmenována na vrchního ředitele sekce, pan Muřický funkci nadále zastává), protože potřeboval partnera pro jednání v rámci příprav Chips Actu. Chytili jsme se toho já, ředitelka kabinetu ministryně pro vědu, výzkum a inovace Jana Soukupová a Stanislav Černý (dnešní prezident klastru).
Firmy si spíše pohrávaly s myšlenkou založit asociaci, ale my jsme chtěli sdružit i výzkumné organizace a vysoké školy, aby se podpořila vzájemná spolupráce a transfer znalostí. Takto nastavenou podporu spolupráce máme i v Inovační strategii České republiky 2019–2030. Chtěli jsme také co možná nejširší účast, aby klastr zastřešoval všechny subjekty v oboru.
Nebyl to úplně odpor, ale určitá skepse byla hlavně mezi firmami v Praze. Myslím, že někdy v listopadu nebo prosinci roku 2022 jsem na Úřadu vlády pořádal schůzku se zástupci pražských podniků, vysokých škol a výzkumných organizací. Nejednalo se o moc příjemné setkání. Chtěli jsme do klastru začlenit i pražské subjekty, protože jádro klastru vznikalo v Brně. Tamní firmy se již znaly z připravovaného projektu IPCEI Mikroelektronika II.
Když popis jednání zkrátím, firmy zajímaly jiné věci. Nebyly úplně spokojeny s veřejnou podporou, která se jim v Praze nabízí, absencí investičních pobídek a většiny operačních programů. Já ty firmy chápu. Absenci zmiňovaných nástrojů vnímám jako překážku pro technologické investice v hlavním městě. Jedná se ale o pravidla EU a případná výjimka by se musela vyjednat. Sjednat výjimku by podle mého názoru nebylo úplně jednoduché. U vysoce inovativních investic ale již existují precedenty.
Domnívám se, že nakonec se do klastru přihlásila tak polovina firem, které se pražské schůzky účastnily. Celkem schůzku hodnotím jako docela úspěch. Brněnské a obecněji moravské subjekty jsou ale téměř všechny členem klastru. Praha má v tomto určitý deficit.
Pražské firmy se také obávaly odlivu polovodičových odborníků, protože jich samy mají nedostatek. Tuto otázku zvedá celý sektor. Jde s tím něco v dohledné době dělat?
Ano, nedostatek pracovníků byl také předmětem jednání. Stát má vlastně dva nástroje. Prvním je politika ekonomické migrace. Teď se dokončuje vypořádání připomínek k novele zákona o pobytu cizinců. S paní ředitelkou Soukupovou jsme se snažili, aby vysoce kvalifikovaní žadatelé měli co možná nejjednodušší život. Třeba, trochu ironicky řečeno, takovou revoluční myšlenkou, co nejvíce jednání vést v angličtině. Proti je správní řád a rozpočtové požadavky, které by si takovéto opatření vyžádalo. Podařilo se nám v zákoně ale tuto možnost otevřít. Stát by měl mít možnost podzákonnou normou upravit, které dokumenty lze podávat v anglickém originále a nebude se u nich vyžadovat úředně ověřený překlad do češtiny.
Také je v jednání rozšíření specializovaného anglicky mluvícího pracoviště odboru azylové politiky určeného primárně diplomatům tak, aby bylo možné odbavovat i tyto vysoce kvalifikované odborníky. Opět se ale jedná o otázku finančních možností státního rozpočtu.
Musíme si ale uvědomit, že u těchto lidí soupeříme s celým světem, protože nedostatek těchto pracovníků je všude. Měli bychom si přiznat, že u těchto vysoce kvalifikovaných odborníků nejsme zrovna cílová země. Klást jim ještě překážky je vysoce kontraproduktivní. Nemusí se jednat ale jen o pracovní migrace ze třetích zemí. Mnoho států EU má problém s nezaměstnaností mladých. Například Španělsko, Itálie nebo Francie. I toto je možný zdroj pracovní migrace. Samozřejmě se ale s tím pojí vyšší mzdové požadavky.
Druhým nástrojem je naše vzdělávací soustava. Zatím byl problém s tím, že byl nedostatečný zájem ze strany uchazečů. Vzhledem k tomu, jak se o tomto tématu teď mluví, jsme přesvědčen, že zájem bude růst. Poté bude potřeba financovat rozšíření kateder, na kterých výuka se zaměřením na integrované obvody probíhá.
Také se ale musí zlepšit marketing fakult a kateder. Například na ČVUT se digitální design učí na Katedře číslicového návrhu v magisterské specializaci Návrh a programování vestavných systémů. Klobouk dolů před paní profesorkou Kubátovou, která je vedoucí této katedry, ale pokud jste studentem střední školy, zejména gymnázia, tak tohle vás asi rozhodně neupoutá, protože ani nevíte, co si za těmito názvy máte představit.
Dále je určitá možnost rekvalifikace. Samozřejmě asi z právníka těžko uděláte návrháře integrovaných obvodů, ale například Codasip zkouší rekvalifikovat programátory. Přeškolit back-end vývojáře v C na návrh digitálních integrovaných obvodů není zas tak složité, protože v základu se stále jedná o programování.
Když trochu odbočím, z dlouhodobého hlediska je potřeba se zaměřit na propagaci a výuku STEM na základních a středních školách. Zájem je nutné zvýšit zejména u dívek, u kterých je na datech vidět diskrepance. Čím větší budeme mít základnu žáků a studentů se zálibou v přírodních vědách, tím větší je pravděpodobnost, že budeme mít dostatek uchazeček a uchazečů v rozvíjejících se oborech, jako jsou AI, kvantové technologie nebo polovodičové technologie. Role modelem pro dívky může být již zmíněná paní profesorka Kubátová, která na FIT ČVUT vede asi tu nejvíc hardwarovou katedru.
Dělo by se něco na úrovni státu bez polovodičového klastru?
Dělo. Samozřejmě ale „výtlak“ klastru je díky spojení soukromých subjektů, univerzit a výzkumných organizací znatelný, takže dost podporují to, že se hýbeme dopředu.
Americká společnost Onsemi získala více než půlmiliardovou pobídku a mohla by dostat další – až dvacet procent z chystané investice 22 miliard v Rožnově pod Radhoštěm na výrobu čipů. Je to pro stát výhodné?
Abych na otázku mohl kvalifikovaně odpovědět, musel bych si udělat cost benefit analýzu. Data k vámi popisované investici jsem neviděl. Obecně ale u každé investiční pobídky CzechInvest samozřejmě vyčísluje přínosy pro státní rozpočet podle schválené metodiky. Jsem si jistý, že i investiční pobídka pro Onsemi bude pro státní rozpočet vycházet pozitivně. V tom výpočtu ale nejsou zahrnuty náklady obětované příležitosti. Když dáme investiční pobídku Onsemi, tak už ty peníze nebudeme moci využívat jinak. Možná s potenciálním vyšším zhodnocením pro daňového poplatníka. Vzhledem ke konsolidaci veřejných rozpočtů disponibilních peněz moc není.
Musíme zvažovat, že Onsemi je společnost sídlící v zahraničí se zahraničními vlastníky. S tím je spojeno určité ekonomické chování. Investiční pobídka ale bude mít dopad i na dodavatele Onsemi, kde je značné množství českým kapitálem vlastněných malých a středních podniků. Pro ně je to šance zase trochu vyrůst. Možná, i díky této investici, expandovat i na zahraniční trhy. Do přínosů musíme zahrnout i dopad na místní rozvoj. Onsemi je významným zaměstnavatelem ve Zlínském kraji. Tyto benefity by se měly porovnat s jiným možným alternativním využitím finančních zdrojů.
Jak reálné je, že by Česko kromě Onsemi přilákalo nějakou další polovodičovou továrnu?
Mluvíme o velice kapitálově náročném sektoru. Po polovodičové krizi teď mnoho států je schopných schválit opravdu velké investiční pobídky. Bez toho jen z dobroty srdce v České republice nikdo polovodičovou továrnu nepostaví. Česko by muselo poskytnout opravdu velkou investiční pobídku, ve výši třeba padesáti procent investičních nákladů. Jednalo by se o pobídku v řádu vyšších desítek až nižších stovek miliard korun u továrny používající nejnovější technologie a v řádu nižších desítek miliard korun u továrny se starší technologií výroby. Vypadá to, že investiční pobídka této velikosti není v možnostech státního rozpočtu a já bych ji ani nenabízel. Stejné peníze (v nižším objemu) bychom mohli použít na podporu českých malých a středních podniků, které se mohou soustředit na jiné články hodnotového řetězce, jenž jsou méně kapitálově náročné, ale mají velice podobnou přidanou hodnotu.
O jaké konkrétně oblasti by mohlo jít?
Jedná se zejména o design integrovaných obvodů. Podle dat Evropské komise analyzující přidanou hodnotu v jednotlivých krocích výrobního procesu má tento krok přibližně stejnou přidanou hodnotu jako samotná výroba. Jeho výhodou je, že není tak kapitálově náročný. Je ale hodně náročný na talenty a jimi vytvářený intelektuální kapitál. V tomto případě se opravdu bavíme o „mozkovně“.
Popisovaný obchodní model uplatňují společnosti jako Nvidia, AMD nebo Qualcomm. Uvedené společnosti dosahují tržní kapitalizace ve stovkách miliard dolarů (AMD a Qualcomm). Nvidia dokonce nyní dosahuje tržní kapitalizace převyšující jeden bilion amerických dolarů. (Pro srovnání: přední zakázkový výrobce čipů TSMC má tržní kapitalizaci cirka 500 miliard dolarů a přední dodavatel litografických strojů pro výrobu čipů, nizozemské ASML, má tržní kapitalizaci přibližně 300 miliard dolarů. Česká energetická společnost ČEZ má tržní kapitalizaci asi 23 miliard dolarů.) Tak velké firmy nejspíše v České republice nevybudujeme, ale pořád se jedná o velice zajímavý sektor.
Samozřejmě ale musíme být flexibilní. Pokud budou identifikovány zajímavé projekty i v jiných částech hodnotového řetězce, tak i je bychom měli podpořit.
Dokázal byste zhodnotit potenciální přínos dvou tchajwanských čipových center v Česku? To na dodavatelské řetězce už se rozjelo, druhé na návrh vznikne v Brně. Jde o významné investice?
Tady jsem byl trochu stranou vyjednávání, která vedla hlavně paní náměstkyně Havlíková. Finální podobu dohody neznám, ale spíše bych zjemnil očekávání. Mluví se o tom jako o „megaprojektu“. Já bych rozhodně takovýto přívlastek nepoužíval.
Zároveň bych si ale nestěžoval. Dosavadní jednání naznačují, že Tchaj-wan je ochoten nám tady financovat dvě výzkumná centra a poskytovat našim studentům zdarma možnost studovat na jejich univerzitách. To je určitě úspěch naší diplomacie.
Němci museli TSMC zaplatit, aby jim v Sasku společně s dalšími subjekty postavila továrnu. Řekněme si také, že továrna TSMC v Drážďanech nepoužívá ty poslední technologie, které má TSMC k dispozici. Továrna Intelu v Magdeburgu by měla být technologicky o generace na lepší úrovni. Byznys se ale nezaměřuje jen na nejpokročilejší výrobní technologie. Musí se zvažovat rovnice cena/výkon. Starší výrobní procesy nejsou sice technologicky nejpokročilejší, ale jsou levnější (někdy významně). Umístění továrny TSMC zhruba padesát kilometrů od našich hranic bych nevnímal jako velký neúspěch.
Česko má zájem o provoz evropského kompetenčního centra na čipy. V jaké je to fázi?
Hledají se finanční zdroje na národní spolufinancování. Kofinancování by mělo být minimálně ve výši jednoho milionu eur ročně (zhruba 25 milionů korun), pokud na centrum chceme získat maximální evropské financování. Evropské peníze budou k dispozici na pět let. Na stejně dlouhé časové období potřebujeme zajistit i národní spolufinancování. Celkem se jedná o finanční alokaci v minimální výši 125 milionů korun. Vzhledem k velikosti státního rozpočtu je 25 milionů korun ročně zanedbatelná částka v řádu tisíciny procenta. My ji ale nemáme narozpočtovanou. Jinak řečeno, nejsou ve státním rozpočtu na rok 2024 na centrum alokovány žádné zdroje a teď se bude muset hledat, kde ty peníze v rozpočtu vzít.
Možným důvodem chybějící rozpočtové alokace je určitý časový nesoulad mezi postupem schvalování European Chips Actu a přípravou státního rozpočtu. První parametry státního rozpočtu vláda projednává zpravidla již v červnu. V té době ještě nařízení nebylo schváleno.
Kdo by teoreticky měl centrum získat? Velký zájem hlásí Jiří Hlavenka a Jihomoravský kraj, na pozadí se ale vedou debaty o kontrole z jiných stran.
Kompetenční centrum je zásadním aktivem pro budoucí rozvoj sektoru v České republice. Mělo by zprostředkovávat přístup k pilotním linkám, designové platformě budované na úrovni EU, napojení na celou síť kompetenčních center a poskytovat další služby. Bude zásadní, kdo centrum povede a způsob, jakým bude řízené. Vedoucí představitel centra bude muset navazovat vztahy s ostatními představiteli kompetenčních center, vedoucími konsorcií provozujícími pilotní linky nebo představiteli firem.
Můj soukromý názor je, že žádný subjekt by neměl mít plnou kontrolu nad kompetenčním centrem. V řídicích orgánech centra by měly být zastoupeny veškeré zainteresované strany. Struktura by měla podněcovat nutnost vzájemné dohody.
Je reálné, že něco vytěžíme z Chips Actu EU?
Z European Chips Actu již těžíme. My jsme ale zvyklí na to, že nám evropské peníze (zejména operační programy) platí spoustu věcí. Takhle ale Chips Act napsán není. EU na iniciativu vyčlenila „jen“ 3,3 miliardy eur. Tyto peníze by měly být použity hlavně na zřízení sítě kompetenčních center, podporu pilotních linek a designovou platformu.
Obecně se finanční prostředky Evropské unie v této iniciativě primárně zaměřují na podporu výzkumu a inovací. Zejména pro startupy, scaleupy a malé a střední podniky. České subjekty se mohou do vypsaných výzev v rámci Chips Fund a Chips JU hlásit. V roce 2024 již budou první výzvy.
Zbytek investičních invektiv by měly poskytnou členské státy ze svých rozpočtů. Ten zákon (nařízení) byl totiž v EU také psán v období, kdy již byl rozpočet EU schválen a finance se získaly přesunem z jiných programů. Konkrétně z programů Horizon Europe a Digital Europe, takže na nařízení také nemohlo být alokováno moc peněz. Většina veřejných prostředků půjde z národních rozpočtů členských států. Proto je nejvíce ohlášených investic v Německu a Francii. Jedná se o velké státy, jejichž rozpočtové možnosti dovolují velké přímé subvence podniků.
Máte už první náznaky, že se české firmy budou do výzev hlásit?
O designovou platformu bude mít nejspíše zájem Codasip. Je členem pracovní skupiny, která ji připravuje. Další indikace zatím nemám.
Účast českých firem a výzkumných organizacích je ale žádoucí. Ano, jedná se o soutěžní peníze. Vypsané granty budou celoevropské a při jejich získání se musí počítat s vyšší mírou konkurence. Neměli bychom se ale vzdávat předčasně. Ze států EU-13 (členské státy přijaté do EU po roce 2004) máme nejlepší výchozí podmínky. Díky aktivitám Czech National Semiconductor Cluster také vzniklo napojení na evropské struktury sdružující firmy a výzkumné organizace v tomto sektoru, což usnadňuje hledání konsorciálních partnerů z ostatních členských států EU.
V souvislosti s Chips Actem se mluví o takzvaném spillover efektu. To znamená, že velké země typu Německo získají významné projekty či továrny, z čehož budou menší státy těžit. Česko typicky z dodávek elektronových mikroskopů. Je pro nás spillover efekt reálný, nebo spíše zbožné přání?
Z toho, že velké členské státy (Německo, Francie a Itálie) poskytnou subvence na výstavbu továren v EU, budou těžit i ostatní členské státy z důvodu snížení rizika spojeného s geografickým rozmístěním továren. Mnoho továren na výrobu čipů je dnes na Tchaj-wanu. Další krok výrobního procesu, pouzdření (finální krok výroby, poznámka redakce), se dělá hlavně v Jihovýchodní Asii a Číně. Jak je všeobecně známo, Čína má ambice na ovládnutí Tchaj-wanu, a to i vojenskou cestou. Mezinárodní přeprava má také svá úzká místa. Například Jihočínské moře, na které si dělá nárok Čína, i když tento nárok nemá oporu v mezinárodním právu, úžina Bab al-Mandab při vstupu do Rudého moře, kde nyní probíhají ozbrojené útoky na plavidla ze strany jemenských povstalců, nebo Suezský průplav, který byl v nedávné době zablokován nehodou nákladní lodě. Snížení rizika výpadku z důvodu narušení dodavatelských řetězců je proto zásadní.
Geografická blízkost továren je výhodou i pro fabless společnosti (společnosti zabývající se návrhem integrovaných obvodů). Některé knihovny a designové postupy jsou specifické pro konkrétní výrobní technologie. Je proto dobré mít přístup do laboratoří v Drážďanech nebo Magdeburgu. Tuto možnost mají zejména velcí lukrativní zákazníci. Menší společnosti využívají služeb partnerů, kteří vyvíjejí nové IP (například knihovny) a mají přístup ke specifikacím jednotlivých výrobních procesů. S jedním takovým jsme se v Drážďanech také potkali. Pro české společnosti je výhodné, že Drážďany jsou dvě a půl hodiny cesty vlakem z Prahy a továrna Intelu v Magdeburgu také bude v dojezdové vzdálenosti.
Samozřejmě se české společnosti mohou podílet na samotné výstavbě továren. Jsme v dodavatelském řetězci ASML (optika od Meopty nebo mikroskopy z Brna). České společnosti se také zabývají výstavbou čistých prostor, vzduchotechnikou nebo distribucí kapalin a plynů. Jedná se určitě i o příležitost pro Ústecký kraj, který se Saskem přímo sousedí.
Chci odebírat newsletter
ČLÁNKY DO MAILU