Insolvenční návrh firmu připraví o zakázky, poškodí její reputaci a dobré jméno. Někoho může napadnout, že je to dobrý způsob, jak se pomstít konkurenci nebo firmě, se kterou se z nějakého důvodu nedohodl na spolupráci. A to i přes to, že je třeba zaplatit až 50 000 Kč jako zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vysvětlíme si, proč je tato domněnka mylná.
Naštvaného navrhovatele nemusí odradit ani poplatky
Je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (IV) navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč.
Je-li podán insolvenční návrh proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, platí se méně – záloha jen ve výši 10 000 Kč.
To neplatí a zálohy se neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, nebo je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy.
Této výhody osvobozující od placení zálohy mohou využít pracovníci insolventního zaměstnavatele, pokud chtějí iniciovat a spustit proces náhradní výplaty dlužných mezd úřadem práce podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Podrobněji jsme o tom informovali v předchozích článcích:
Jak žádat o pomoc úřad práce, když vám zaměstnavatel v insolvenci neplatí?
Nicméně odpovědnost může vzniknout nejen z důvodu návrhu zle míněného, ale prostě i špatného, nedůvodného, nekvalifikovaného či neopodstatněného.
Odpovědnost insolvenčního navrhovatele (věřitele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo soudem zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“, upravuje § 147 IV.
Jak je upravena v insolvenčním zákoně odpovědnost navrhovatele
Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli.
Při pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.
Právo na náhradu škody nebo jiné újmy lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut. To však neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků.
Za škodu neodpovídá jen právnická osoba, ale i její lidé
Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění (zaplacení) náhrady škody nebo jiné újmy společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu. Ledaže by prokázali, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.
Poškozený musí uplatnit nárok na odškodnění do 6 měsíců
Žalobu, kterou uplatňuje právo na odškodnění, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu. Pokud nebyla podána žaloba o uplatnění práva na odškodnění včas, právo na náhradu škody nebo jiné újmy zaniká. (Soud žalobu z úřední povinnosti zamítne, i kdyby navrhovatel opožděné podání žaloby nenamítal.)
Principy odpovědnosti
Základním předpokladem vzniku odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 IV je pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení, o odmítnutí návrhu nebo o jeho zamítnutí.
Jinými slovy řečeno, byl-li podán insolvenční návrh, který byl následně zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Trestá se i nedoložení podkladů nebo zfalšované doklady
Dlužník (resp. ten, kdo za něj byl označen – ten, proti němuž insolvenční návrh směřuje) má ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 IV právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona).
Nicméně navrhovatel se může své odpovědnosti v daném případě zprostit, jestliže prokáže aspoň to, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.
Jak je to se zaviněním navrhovatele
Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 2 IV (v případě zamítnutí návrhu) není – na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení o něm dle § 147 odst. 1 IV – výslovně zakotvena podmínka zavinění navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ navrhovatele se při aplikaci § 147 odst. 2 IV (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 IV) neuplatní.
Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 IV vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení řízení, o odmítnutí návrhu nebo o jeho zamítnutí), vysvětluje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 10. 2023 (spis. zn. 29 Cdo 2501/2021).
Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení řízení, odmítnutí nebo zamítnutí návrhu) se předpokládá. Je tudíž (v následném sporu o odškodnění) na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil.
Jak už bylo řečeno, neplatí to, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek.
Insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí návrhu, dodává Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2023 (spis. zn. 29 Cdo 2501/2021).
Navrhovatel musí rozeznat platební schopnost či neschopnost dlužníka
Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho dluhů (opak bude spíše výjimkou než pravidlem).
Jestliže však navrhovatel již v době, kdy podává návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen jeho pohledávku, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
A to ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud návrh proto, že dlužník po jeho podání splatil dluhy, které osvědčovaly jeho úpadek.
(Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka – movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot.)
Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 IZ bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec návrh zamítne (důvod zamítnutí návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí).
V situaci, kdy dlužník (v následném sporu o náhradu škody žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na navrhovateli (žalovaném ve sporu o náhradu škody), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 IV), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není (že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných dluhů), rozhodl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 10. 2023 (spis. zn. 29 Cdo 2501/2021).
