Čas od času si dopřávám, jako každý jiný, nějakou tu guilty pleasure. V mém případě to není něco, o čem byste si mohli číst až po 22. hodině, ale občasné střetnutí s někým, kdo (zase) zkusil Linux a po chvíli se opět vrátil k těm otravným Windows, protože ten Linux je nepoužitelný.
Na tomto místě se hodí vzpomenout reakci Jean-Luca Picarda vůči Geordi LaForgeovi, který si stěžuje na Reginadla Barclayho: „Doporučuji vám, abyste se oprostil od svého osobního předsudku.“
Je to rok za rokem zábavnější i díky tomu, že osobně znám Linux jako desktopový systém už skoro 30 let, tu a tam jsem ho začal používat před téměř čtvrt stoletím a naplno jako primární systém na mém PC funguje od podzimu 2010, tedy více než 13 let.
No a tak co čert nechtěl, zase jsem narazil na jedno takové povídání, kterak autor „opustil Jedenáctky, nainstaloval Ubuntu a po šesti hodinách se zase pokorně vrátil zpět k Windows 11“. Nijak nerozporuji, že to autor opravdu takto měl a jeho povídání je zcela fakticky správné, přesto mi však připomíná situaci, kdy člověk chce zhubnout a tak přestane jíst vepřové výpečky ve své oblíbené hospodě, jde do veganské restaurace a protože mu tak k impossible burgeru odmítají dát jeho oblíbenou tatarku, se zase po pár hodinách vrátí do hospody.
A tak jako veganem se člověk nestává pro ten jediný izolovaný motiv a musí se stejně smířit s omezeními plynoucími z radikální změny jídelníčku (dokud se střevní mikrobiom nepřizpůsobí), nelze od Linuxu očekávat, že bude umět to, co Windows, zvláště když na Linux 90 % výrobců softwaru zvysoka vyměšuje. To konstatuji s vědomím, že nedávno jsem tu psal o tom, jak jsou si operační systémy stále podobnější.
Co všechno na Linuxu nefunguje
Tak nám na Linuxu nefungují milióny různých věcí. Co se týče různého profi či obskurního hardwaru, Linux často tahá za krátkou zápalku. Nefungují různé zvukovky, skenery, autentizační klíče, střižny. Nefungují přímo ani tisíce softwarových produktů, od Adobe až po poslední hru. Zejména ty velké, našlapané nejnovějšími technologiemi často sice fungují přes Vulkan, ale ne tak plnohodnotně jako na Windows. Kdyby ano, tak vaše GPU nebude mít tak propracované ovládací panely jako na majoritní desktopové platformě.
Nepíšu nic překvapivého. Ale není to chyba Linuxu, je to jeho vlastnost. Vlastnost daná přístupem softwarových a hardwarových firem, které někdy kašlou na Linux z vlastních pohnutek (ostatně jako cílovka pro vydělání peněz je příliš malou platformou), někdy je k tomu nutí okolnosti (Hollywood si holt nepřeje přehrávání chráněných UHD Blu-ray filmů na tom divném systému). Jindy jde prostě o to, že nikdo po dané funkcionalitě neprahne tolik, aby ji implementoval, a tak zkrátka mají prioritu jiné věci.
Kulturní specifika a krátkozraká hodnocení
Linux má ale oproti Windows výhody, které často plynou z „pološílenství konkrétních vývojářů“. Tam, kde jsou některé tiskárny od roku 2015 v souvislosti s uvedením Windows 10 bez podpory, na Linuxu stále fungují i s nejnovějším jádrem. Tam, kde některé grafické karty nedostaly už 10 let žádný nový ovladač a výrobce je dááávno zavrhl, na Linuxu stále fungují (byť s drobnými potížemi), některé jsou stále udržovány v chodu, i když už to opravdu skoro nedává smysl a některým dokonce vývojáři přidávají funkcionalitu, kterou vlastně nikdy neměly mít.
Nene, každý systém má prostě jistá kulturní specifika. Bohužel se však často musí srazit s realitou, kdy „nějaký pisálek“ (třeba Ježek žejo) o nich napíše text, který v prvních větách vyznívá kriticky a majorita čtenářů tak ani nedočte dál než za titulek a pár slov, která mu i v roce 2024 stále sdělují tu pokřivenou skutečnost, že „Linux není použitelný“. A běžný čtenář běžného webu tak zase uslyší tuto chybnou mantru, aby pak zasedl ke své WebOS TV s Android telefonem v ruce a proháněl data z desítek webových služeb skrze síťovou infrastrukturu, vše z 99,999 % běžící na jistém nejmenovaném jádru operačního systému. A meditoval přitom nad tím, co je to ten Linux a proč je pořád nekvalitní.
Je to vlastně stále stejná pohádka jako před 25 lety. Jenže před 25 lety se dalo pochopit, že na ní něco pravdy je. Ještě jsme neměli Knoppix s jeho LiveCD. Neměli jsme Ubuntu s jeho snadnou instalací ovladačů. Neměli jsme na téměř každou činnost vykonávanou na počítači nějakou online službu, která by poslala tu či onu aplikaci do důchodu. Neměli jsme v kapsách malé obdélníky, se kterými to jde udělat z pohodlí obývákového křesla stejně jako záchodové mísy či sedadla v MHD a jednoho dne jistě dojde i na pohodlí hotelové postele na orbitě naší planety. Neměli jsme tehdy ani digitalizaci, která nás už většinově zbavila nutnosti cokoli tisknout/skenovat/kopírovat. Nežili jsme životy v online službách, ale hezky se svými daty na svých discích spravovaných svými aplikacemi.
Zato jsme žili na přelomu století, kdy placený krabicový Red Hat opravdu nebyl jedinou možností, jak získat linuxovou distribuci. Kromě samotné skutečnosti, že Red Hat šlo tehdy normálně stáhnout, existoval třeba také Slackware, Debian, Mandrake a spousty dalších, nemluvě o tom, že kdo neměl přístup k internetu, mohl obvykle jednou za pár měsíců získat instalačku nějakého Linuxu na CD jako přílohu i časopisu typu Chip – osobně jsem takto kdysi okusil Red Hat 5.x či SUSE 6.x. Pak už pro mě přišel Mandrake, v podobě 3×CD instalačky, vypalované dvakrát do roka na CD-R média Verbatim DataLife Plus.
Je politováníhodné, když vyznění článku je v prvních větách neférově negativní, jakkoli druhá polovina textu nese se již v jiném duchu. V době, kdy většina běžného čtenářstva shltne jen těch pár vět v úvodu, to zase Linux schytává, ač je v tom řadu let již nevinně. Není už čas posunout se dál?
