První odvykací centrum u nás nezaložil Skála. Na doktora Šimsu bychom neměli zapomenout

Stručné dějiny adiktologie u nás

Před více než sedmdesáti lety, 7. září 1948, zahájilo svou činnost protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením Jaroslava Skály v budově u kostela sv. Apolináře. Oddělení postupně posilovalo svou záslužnou činnost, například vytvořením první protialkoholní záchytné stanice (1951) nebo ambulance pro závislosti u dětí (1957), připomíná článek na stránkách 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

„V roce 1997 přibyl první oficiální metadonový substituční program na území ČR a o pět let později ambulance pro pacienty závislé na nealkoholových drogách. Svoji činnost zde od roku 1948 provozuje také KLUS, nejstarší, nepřetržitě činný socioterapeutický klub pro závislé v ČR,“ uvádí ve stejném článku prof. Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze, která byla v Apolináři založena v roce 2012.

V 70. letech pak vznikla ještě specializovaná pobočka pro léčbu žen závislých na alkoholu v Lojovicích. Ta i v současné době poskytuje ústavní odvykací léčbu komunitního typu s doporučovanou délkou sedmnácti týdnů na lůžkovém oddělení i ambulantně.

S otevřením hranic po roce 1989 se pak adiktologie začala věnovat i odvykání závislosti na jiných návykových látkách než jen alkoholu.

První záchytka na světě a zásluhy Jaroslava Skály

Významnou osobností v dějinách české adiktologie a léčbě alkoholismu byl již zmíněný lékař, sportovec, příznivec Sokola a psychiatr Jaroslav Skála (1916–2007). Patřil také k jednomu z propagátorů psychoterapie a komunitní terapie nejen v rámci léčby alkoholismu. Až do roku 1994 stál v čele Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii. Také se stal čestným rektorem Pražské vysoké školy psychosociálních studií. Psychoterapie, ale také sport, byly pro něj v rámci léčby alkoholismu naprostou nezbytností.

Adiktologická činnost Jaroslava Skály začala cestou na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu. Poté navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních alkoholiků (AA) a začal se zabývat disulfiramem – lékem používaným při odvykání na alkoholu. U nás je známý pod jménem Antabus, jeho užívání při současné konzumaci alkoholu vyvolává silnou nevolnost a zvracení. V roce 1948 pak vznikl Klub lidí usilujících o střízlivost – KLUS, který po vzoru AA sdružoval závislé na odvykací léčbě.

Díky doktoru Skálovi byla u nás v roce 1951 zřízena vůbec první protialkoholní záchytná stanice na světě. V letech 1956–1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií, v roce 1993 se pak stal spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Napsal přes 140 odborných publikací a v roce 2002 byl za své celoživotní dílo vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně. Jaroslav Skála však nebyl zdaleka první lékař-adiktolog, který měl tyto zásluhy.

Šíření „moru kořalečního“ na počátku 20. století 

Problémy se závislostí na alkoholu byly patrné již na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se tímto tématem zabýval Český zemský sněm, který v roce 1901 uveřejnil zprávu o „rozšíření moru kořalečního“ v Království českém. Následně se také začaly zakládat první protialkoholní sdružení a abstinenční spolky.

Autor: Addictology.cz

MUDr. Jan Šimsa

U nás v tomto ohledu působil významný lékař MUDr. Jan Šimsa (1865–1945), který se velice zasloužil o prevenci a léčbu závislosti alkoholu. Byl vůbec prvním průkopníkem v oblasti adiktologie a léčil pacienty závislé na alkoholu i morfiu, což v této době bylo celkem dost běžné.

A stejně jako o několik let po něm doktor Skála pokračující v jeho odkazu, už Šimsa spatřoval důležitou souvislost mezi léčbou alkoholismu a sportem i důkladnou psychoterapií, kterou propagoval a uváděl do léčebné praxe. Právem si zaslouží pozornost a patří mezi lékaře, na které by se nemělo zapomenout.

Jan Šimsa – průkopník léčby závislostí a psychoterapie v Čechách

Byl synem vesnického kováře a pocházel z Vahlovic u Blatné na Strakonicku. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích se mladý Jan Šimsa rozhodl studovat lékařskou fakultu. Také si přivydělával jako velmi zdatný výtvarník a portrétista. V roce 1891 odpromoval a rovněž se i oženil. Po promoci nastoupil do patologicko-anatomického ústavu profesora Jaroslava Hlavy, kde se podílel na nové učebnici anatomie s vlastními ilustracemi – jedné z mnoha dalších, které ilustroval. Také publikoval celou řadu svých odborných prací, jednou z prvních byla například Experimentální studie o otravě stříbrem.

Do roku 1896 Šimsa působil jako patolog a lékař Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech u Plzně. Tehdy se specializoval na psychiatrii a začal si všímat souvislostí alkoholismu a vzniku duševních poruch. V roce 1895 také již publikoval rozsáhlý článek Alkoholismus a léčebné ústavy pro pijáky v jednom lékařském časopise. Do roku 1901 pak řediteloval v Ústavu pro choromyslné v Stenjeveci u Záhřebu. Velmi se zasloužil o tamní rozvoj a modernizaci celého léčebného komplexu. Nadále se věnoval i boji proti alkoholismu a publikoval celou řadu prací na toto téma.

Šimsovo moderní sanatorium

Po návratu do Čech pak Jan Šimsa koupil pozemky s dosavadně vybudovanými lázeňskými objekty a začal budovat a rozšiřovat svůj Přírodoléčebný ústav neboli Sanatorium Dra. Šimsy „pro léčbu chorob vnitřních, zvláště srdečních, žaludečních a nervových“. Své sanatorium nechal postavit v Praze 4 – Krči v ulici Sulická na jižním svahu nad údolím Kunratického potoka. V roce 1910 byly rozsáhlé stavební práce dokončeny a Šimsův pozoruhodný a velmi moderní ústav dostal název Vita Nova znamenající „nový život“. Jednalo se o rozsáhlý areál u lesa s moderně vybavenými vilkami.

Moderní sanatorium bylo již v roce 1910 vybaveno vodovodem, elektřinou a ústředním topením. V areálu se nacházely tenisové kurty, hřiště i plovárna, kolem se rozprostíral udržovaný krajinářský park. Sanatorium mohlo přijmout až osmdesát osob. Strava se připravovala v místní kuchyni dle dietetických opatření pacientů, kteří byli například v rekonvalescenci po celkovém tělesném a psychickém vyčerpání, operacích, těžkých porodech, dále se zde léčili pacienti se srdečními chorobami, s onemocněním trávicího ústrojí a poruchami výživy, s nervovými a duševními chorobami a samozřejmě i se závislostí na alkoholu a morfinu.

Přírodní léčebné metody

V sanatoriu byla i kuchyně na vysoké úrovni. Doktor Šimsa chápal, že uzdravení nespočívá pouze v užívání léků, ale propagoval zdravý životní styl, zdravé stravování, ryze abstinenční režim, slunce, vodu, vzduch a hodně pohybu. Z nápojů se preferovala čistá voda ze studny, ovocné šťávy, minerální vody a kysané mléko.

K terapii stravou a pohybem Jan Šimsa přidal i elektroléčbu a psychoterapii. Jako jeden z prvních lékařů v Česku se snažil o cílenou psychoterapii a propagaci pozitivního myšlení. Atmosféra v sanatoriu byla poklidná, radostná, srdečná a sanatorium v podstatě působilo jako rodina či harmonická komunita.

Rodiny lékařů působících v sanatoriu se staraly pacientům o zábavu, nechyběly ani hudební a taneční večírky (bez alkoholu!), recitace a divadelní představení v lesním divadle, které doktor Šimsa vybudoval. Patřilo k nejkrásnějším své doby, dnes z něj již bohužel nezbylo vůbec nic.

Po 1. světové válce musel doktor Šimsa celý objekt sanatoria zničený a poznamenaný válkou prodat. Od roku 1920 zde sídlí kojenecký ústav a v současné době také Dětské centrum při Thomayerově nemocnici. Celý areál bývalého moderního sanatoria je po zásluze naší národní kulturní památkou.

Psychoterapie, léčba alkoholismu i zájem o okultismus

Po válce a prodeji sanatoria si doktor Šimsa otevřel soukromou ordinaci v Praze na Vinohradech, kde se nadále věnoval psychoterapii a léčbě alkoholismu, ale i hypnóze a autosugesci. Zajímal se také o parapsychologii a okultismus, které zkoumal, avšak spiritismus údajně odmítal. Nadále publikoval řadu svých knih, například o léčbě neuróz, o psychoterapii, neurózách sexuálních, o přírodní léčbě, ale i různé skautské příručky a knihy o zdravém životním stylu. Byl členem České metapsychické společnosti a České psychické společnosti, jíž od roku 1930 též předsedal.

V roce 1905 spolu s dalšími lékařskými kolegy založil Zemský spolek proti alkoholismu a po celá léta navštěvoval protialkoholní sjezdy. Například v roce 1911 byl společně s dcerou T. G. Masaryka Alicí Masarykovou na druhém rakouském protialkoholním sjezdu ve Štýrském Hradci. Po vzniku ČSR se v roce 1919 stal Jan Šimsa i členem stálého poradního sboru proti alkoholismu při ministerstvu zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví také v roce 1922 poskytlo dotaci půl milionu korun na zřízení protialkoholní léčebny na zámečku v Tuchlově, kde od roku 1923 existoval „Abstinentní pensionát zámek Tuchlov“.

Další známí adiktologové z doby první republiky

Mezi známé spolupracovníky a následovníky Jana Šimsy patří mimo jiné Jaroslav Stuchlík (1890–1967) a Ctibor H. Bezděk (1872–1956), kteří se také věnovali protialkoholní léčbě.

Doktor Stuchlík byl psychiatr a psychoterapeut, který měl kontakty se známým psychoanalytikem Sigmundem Freudem (1856–1939) a Ctibor Bezděk byl známý také svou propagací vegetariánství a vytvořením koncepce etikoterapie. Společně se svou manželkou, lékařkou a dcerou ruského carského generálmajora Varvarou Bezděkovou významně působili na poli medicíny. V Ružomberoku Ctibor Bezděk založil i jednu z prvních abstinenčních poraden.

Informace o Janu Šimsovi byly použity také z článku MUDr. Petr Popova, primáře Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.