Syfilis, zánět kostí? Stále není úplně jasné, co přivedlo Bedřicha Smetanu k šílenství

Poslední jízda kočárem do Prahy

Přišel sychravý den 23. dubna 1884. Pamatuji se, jako by to dnes bylo. V předsíni myslivny lesmistr Schwarz oblékl Smetanovi teplý, dlouhý kabát. Pod dřevěnými schůdky předsíně čekal kočár, na kozlíku držel opratě kočí Josef Bím. Pan lesmistr usadil Smetanu do kočáru. Já stál ještě s dvěma přikrývkami. Panu lesmistrovi tekly slzy po tvářích, když pokrývky ode mne bral, aby Smetanovi do nich zabalil nohy. Smetana seděl v kočáře jako bezduchý. Jeho dcera, paní Žofie Schwarzová, stála opodál a usedavě plakala. Všichni jsme plakali, popsal skladatelův odjezd František Moucha, jenž sloužil ve Schwarzově rodině. 

Na přijímací list lékař vepsal diagnózu „halucinatorní paranoia“, v úmrtním listě pak stálo „dementia senilis“, pitva jako příčinu úmrtí určila následky progresivní paralýzy, tedy onemocnění mozku, jež přicházelo u některých nemocných v pozdním stádiu syfilis.

Proč zdravotní problémy Bedřicha Smetany, mezi které za jeho života mimo jiné patřily zánět kostí v obličeji, bolesti zubů, hnisavé abscesy (furunkly) nebo hluchota, vyústily v takový konec, o tom se vedou dodnes spory. 

Přečtěte si také:

První česká lékařka sice vystudovala medicínu, ale nejdřív mohla pracovat jen jako porodní bába

Započaly nejspíš i proto, že lékařská dokumentace provázející Smetanovu hospitalizaci v Kateřinkách byla poměrně stručná. Navíc chorobopis se bezprostředně po jeho smrti ztratil. Později, při politických procesech v 50. letech, zmizel také skladatelův mozek, jenž byl po pitvě uchováván v konzervačním roztoku. 

Zcela jistě v délce dohadů roli hraje také to, že v době, kdy Smetana žil a zemřel, neexistovala diagnostika řady onemocnění. A tak případná syfilis za skladatelova života nemohla být jednoznačně potvrzena. Nicméně už tehdy se vědělo, že toto onemocnění dokáže způsobit hluchotu. 

Spor o syfilis začal před sto lety

Spory o příčinách skonu hudebního velikána započaly zhruba čtyřicet let po jeho smrti. Tehdy při odhalování jeho pamětní desky uvedl psychiatr Antonín Heveroch, v té době považovaná autorita medicíny, ve svém proslovu, že „mistr Bedřich Smetana zemřel ve stavu arteriosklerotické zmatenosti“. Jeho stav tedy přičítal nikoliv pohlavní nemoci, ale kornatění mozkových cév. Každopádně, pamětní deska je dodnes k vidění v prostorách psychiatrické kliniky fungující na stejné adrese jako někdejší ústav, kam Bedřicha Smetanu převezli. 

Přečtěte si také:

Paruky plné vší, mytí vlasů jednou měsíčně. Císařovna Sisi používala šampon z alpy a třiceti vajec

Dohady o příčinách Smetanova onemocnění byly nejspíše živeny i vlasteneckými tendencemi. Skladatel již za svého života čelil kritice a jeho dílo bylo ze strany některých představitelů tehdejší kulturní scény napadáno. Existovala ale i početná skupina jeho příznivců, kteří v něm již za života viděli mimořádnou osobnost českých dějin a se zápalem jej hájili a podporovali. Rozdělení na dva tábory, z nichž ten odpůrců byl zcela jistě početně menší, se mohlo promítnout i do výkladu jeho skonu.

Názor, že za skladatelovým závěrem života nestojí pohlavní choroba, dále sílil a živý je dodnes. Při práci o Smetanově nemoci jsme se drželi hlavní zásady: dát faktum vedle fakta tak, že jsou volně jako ve výkladní skříni vyložena k nahlédnutí, a dáváme příležitost pozornému čtenáři, aby je sám hodnotil. S končenou platností pak uzavíráme, že Bedřich Smetana nebyl syfiliticky nemocen, píše stomatolog a obličejový chirurg Jiří Ramba v knize Slavné české lebky.

Náhoda, díky níž existují snímky lebky

Jiří Ramba se ve svých tvrzeních opírá zejména o průzkum rentgenových a fotografických snímků Smetanovy lebky. Sám je pořídil. Jak v knize vzpomíná, došlo k tomu vlastně náhodou. 

Smetanovy ostatky byly v listopadu 1987 exhumovány kvůli potřebě opravit hrobku na pražském Vyšehradě. Této příležitosti využili odborníci v čele s antropologem Emanuelem Vlčkem k jejich průzkumu, na který měli necelých pět měsíců. Ostatky byly zpět do hrobky uloženy na začátku května 1988.

Přečtěte si také:

Karel IV. byl učebnicí ortopedických úrazů. Kvůli jednomu zůstal hrbatý, měl také předkus

Emanuel Vlček Jiřího Rambu pár dnů po exhumaci informoval, že Smetanova lebka je asymetrická, a že mu ji proto odešle k vyšetření. Řadu měsíců se ale nic nedělo. Až jednou (…), bylo to v pátek, vyšel jsem ze své pracovny a u dveří sekretářky stál Jiří Jonášek, laborant profesora Vlčka. S onou typickou šedivou lepenkovou krabicí, převázanou provazem. Pozdravil jsem se s ním a zeptal se: ‚Jirko, co nám přinášíte?‘ Jeho odpověď mě zaskočila: ‚Nepřináším, ale odnáším – lebku Bedřicha Smetany, vždyť jste ji tu měli celý týden. U sekretářky jsem Vám nechal vzkaz, že v pondělí máte být v Národním muzeu. V deset hodin se tam budou ukládat Smetanovy ostatky, které pak budou převezeny zpátky na Vyšehrad,‘ popisuje Jiří Ramba, jak málo stačilo, aby přišel o unikátní příležitost. 

Lékař laboranta pozdržel a urgentně zhotovil rentgenové a fotografické snímky, z nichž později vyvozoval své závěry a to, že za skladatelovým šílenstvím stojí úraz z dětství, který vyústil v chronický zánět obličejových kostí. Jiří Ramba byl přesvědčen, že úraz mohl způsobit i skladatelovu hluchotu, kterou trpěl deset let před smrtí.

Doživotní následky kvůli klukovině

O tom, co se ve Smetanově dětství stalo, čerpá lékař informace ze zápisků hudebního spisovatele, přítele a skladatelova sekretáře Josefa Srba-Debrnova. 

Debrnov popsal, že v době, kdy Bedřich Smetana trávil dětství v Jindřichově Hradci, obstarali si tamní chlapci střelný prach, který vložili do skleněné láhve. A protože chtěli vidět, co s ní udělá, když ji zapálí, dali do ní doutnák, zahrabali ji mělce do pole nedaleko místního rybníku zvaného Vajgar. Pak škrtli sirkou, od láhve utekli a zpovzdálí sledovali, co se bude dít. Jenže se nedělo nic. A když to nic trvalo delší dobu, byl to právě Bedřich Smetana, kdo se šel podívat, proč tomu tak je. A jak tomu nejednou osudná náhoda chce, právě ve chvíli, kdy se nad místem, kde byla láhev zahrabaná, skláněl, vyšlehl plamen. 

Přečtěte si také:

Spisovatel se ujedl a upil k smrti. Jak dopadli další slavní milovníci jídla, kteří neznali míru?

Kdy přesně k výbuchu došlo, není jasné. Jiří Ramba ale z dochovaných dokumentů vyvozuje, že to muselo být na přelomu let 1834 a 1835, tedy když bylo Bedřichu Smetanovi deset let. Některé prameny hovoří o jedenácti letech.

Kde děti přišly ke střelnému prachu? Podle autora knihy v té době v Jindřichově Hradci sídlil vojenský pěší pluk, u nějž jako lékař sloužil také otec jednoho ze Smetanových kamarádů. Byl zde i klub ostrostřelců. Dostat se k výbušnině proto nejspíš nebyl až takový problém.

Při explozi přišel budoucí skladatel na den o sluch, nejspíš v důsledku protržení obou bubínků, navíc utrpěl krvavou ránu, kterou mu jeden z chlapců bezprostředně po výbuchu vymyl vodou z rybníka. Možná si ji vymyl sám Smetana, v tom se prameny rozcházejí. 

Kde přesně byl hoch zraněn, není jisté. Nejspíš v pravé části obličeje. Výsledkem ovšem bylo, že se rána zanítila a Smetana onemocněl osteomyelitidou. Tedy zánětem kostní dřeně, jenž nakonec postihl pravou horní čelist, lícní kost, zevní okraj očnice a nadočnicový oblouk, který je součástí čelní kosti.

Přečtěte si také:

Vyrostl jako sirotek a později založil Sokol. Tyrš se celý život bál smrti, zahynul v Alpách

Utrpení zvané osteomyelitida

V medicínských podmínkách první poloviny 19. století, kdy ještě neexistovala antibiotika, bylo vyléčení osteomyelitidy nemožné. Obtížně se léčí i v dnešní době, natož tehdy, říká pro Vitalia.cz lékař ORL a chirurg Jiří Skřivan. Jde o závažné onemocnění, které vede k tomu, že pacient má trvalý zánět v organismu, a i dnes se na něj dá zemřít, dodává otolog.

Projevy zánětu proto skladatele ve větší či menší míře provázely celým životem a mohly stát i za jeho bolestmi zubů, kterou Bedřich Smetana nazýval revmatickou. Úraz navíc vedl k tomu, že skladatelův obličej byl asymetrický. Jednak měl, nejspíš v samotném důsledku exploze, neparně vyhnutý nos a změny tvaru nosní dutiny. Navíc pravá lícní kost následkem zánětu rostla pomaleji, takže byla menší a plošší než ta levá. Právě kvůli asymetrii prý skladatel nosil hustý plnovous, na pravé straně méně zastřižen.

Jiří Ramba pak spekuluje, že zánět mohl postihnout i kůstky vnitřního ucha, na kterých jedna z lékařek podílejících se na výzkumu ostatků našla patologické změny, které musely vzniknout ještě za života. Bylo to vpravo, tedy u ucha, na které Smetana ohluchl nejdříve.

Podle Jiřího Skřivana osteomyelitida obecně k duševním nemocem nevede, a to ani když postihuje obličejové kosti, hluchotu ale zapříčinit teoreticky může.

Přečtěte si také:

Upili se k smrti, nebo předávkovali. I umělci před více než sto lety holdovali drogám

Lékař Jiří Ramba ve své práci z dochovaných záznamů o pitvě mozku vyvozuje, že skladatel nemohl trpět arteriosklerózou ani progresivní paralýzou, neboť mu chyběla emoční chudost, a připouští, že jeho duševní stav mohla vyvolat tzv. Pickova nemoc, tedy jeden z typů demence zapříčiněný odumíráním neuronů zejména v lalocích mozku.

Jak na Smetanovo zdraví nahlíží rodina

Jiří Ramba před rokem zemřel, důkazy pro své přesvědčení ale shrnuje v nejnovější knize Osudná hra Bedřicha Smetany, která vyšla loni v červnu. 

Rentgenové snímky skladatelovy lebky ještě před svou smrtí svěřil Zdeňku Schwarzovi, s nímž byl při své práci v kontaktu. Zdeněk Schwarz je lékař, bývalý senátor. Nyní působí u záchranné služby v Libereckém kraji, v minulosti vedl léta pražskou záchranku. Se Smetanou jej pojí příbuzenské pouto, neboť je potomkem dětí Smetanovy jediné přeživší dcery z prvního manželství Žofie, která si zvala hajného Josefa Schwarze. Právě s nimi Smetana žil v závěru svého života v hájovně v Jabkenicích na Mladoboleslavsku a právě ona a její manžel tak plakali, když Smetanu kočí vezl do Kateřinek.

Zdeněk Schwarz je přesvědčen, že Jiří Ramba přišel na to, co skutečně stálo za Smetanovým životním trápením i smrtí. Není to jen názor docenta Ramby, ale několika odborníků z různých oborů medicíny. A ti jasně vyvrací dosavadní teorie včetně té, že mu mozek poškodila syfilis. To je omyl, který vznikl tím, že Smetana si následky zranění z dětství léčil olověnou mastí, což byla stejná léčebná metoda jako právě i u syfilis, říká Zdeněk Schwarz s tím, že knihu Osudová hra Bedřicha Smetany deset let nikdo nechtěl vydat. Knihu považuji za pomyslnou tečku za diskusemi o příčinách smrti Bedřich Smetany. Je tam tolik důkazů, že není možné je zpochybňovat, dodává s tím, že za Rambovou teorií nestojí jen on, ale i další příbuzní skladatele.

Rozvětvená rodina ale není v názorech na příčinu duševního onemocnění a skonu Bedřicha Smetany jednotná. K tomu, že skladatelovo trápení bylo zavdáno pohlavní nemocí, se údajně přiklání např. jeden z potomků z větve Smetanova mladšího bratra Karla, shodnou náhod také lékař.

Galerie: Život slavného skladatele

• 
• 
• 

Dalších 21 fotografií

Shoda neexistuje ani po 140 letech

Rozkol kolem smrti hudebního velikána dodnes trvá i u odborníků, protože část lékařů práci Jiřího Ramby neuznala. Teorie zůstává stále je jedna, a tou je, že Bedřich Smetana měl syfilis. Ostatní jsou nesmysly, říká psychiatr Cyril Höschl. Studiu Smetanova života i dokumentů z dávné historie provázejících jeho zdravotní stav věnoval řadu let. A o jeho zdravotních problémech opakovaně přednáší a píše. Náhled na konec života slavného skladatele u něj nezměnily ani Rambovy knihy, ani domlouvání Smetanových příbuzných, aby teorii o syfilis nešířil.

Rozpory jsou totiž tak hluboké, že jednou málem vedly ke skandálu přímo nad hrobem skladatele. Zdeněk Schwarz vzpomíná na vypjaté okamžiky nad Smetanovým hrobem při zahajování jednoho ročníku hudebního festivalu Pražské jaro. Tehdy na něm měl proslov i Cyril Höschl a u hrobu stál i pravnuk jedné z dcer ze Smetanova druhého manželství Petr Hejdušek, jenž pečlivě vede genealogický strom Smetanovy rodiny a je zastáncem práce Jiřího Ramby. Kdyby v tu chvíli pan profesor začal hovořit o syfilis, pan Hejdušek by mu nejspíš uštědřil políček. Naštěstí se to nestalo, popisuje Zdeněk Schwarz s tím, že obě strany si své názory již vyříkaly a uzavřely pomyslný smír.

Přečtěte si také:

Na místě, kde mrtví učí živé. Nebudujeme kabinet kuriozit, říká lékař o Anatomickém muzeu

Cyril Höschl tehdy slova o syfilis, nejspíš záměrně, vynechal a u hrobu místo toho přečetl jímavý Smetanův dopis řediteli Národního divadla. V něm jej skladatel, který část života trpěl nouzí, prosil o vstupenku na slavnostní představení své opery Libuše u příležitosti znovuotevření Národního divadla poničeného požárem. V názoru na příčiny úmrtí zakladatele české hudby ovšem přední český psychiatr i po letech zůstává při svém. To, že měl syfilis, je díky exhumaci prokázané. Úraz utrpěl v deseti let, ohluchnul v padesáti. Je nesmysl, aby po takové době souvisel se ztrátou sluchu, říká Cyril Höschl pro Vitalia.cz.

Pro onemocnění pohlavní chorobou svědčily zkoušky měkkých tkání, které se v době exhumace zachovaly. Některé sice neměly jednoznačný výsledek (mohl být způsoben i jinou nemocí), důkazů je ale podle psychiatra už taková řada, že skládají jasnou mozaiku skladatelova zdraví. 

Hovoří se zejména o zdravotních problémech, které si Smetana pečlivě zapisoval do deníků (furunkulóza nebo přecitlivělost na chlad), vysokých koncentracích rtuti, jež má pocházet z mastí tehdy využívaných i k léčbě syfilis. Navíc skladatel údajně používal jako ústní vodu výluh ze svatého, tedy guajakového dřeva, o němž se mylně tradovalo, že pohlavní chorobu vyléčí.

Za letitými zdravotními problémy, hluchotou i mentálním chřadnutím v závěru života Cyril Höschl vidí tedy jednu příčinu. A ta slavného skladatele podle něj přivedla až do ústavu, kde jeho závěr života byl vskutku neradostný. Zemřel po měsících utrpení a hladovění, pár dní po přijetí na lůžko, v bolestném zmatku způsobeném psychotickými příznaky, neklidem, zmateností, inkontinencí a ztrátou sebekontroly, shrnuje poslední chvíle Smetanova života Cyril Höschl.

Podle něj je snaha maskovat skutečnou příčinu Smetanova onemocnění vedena nacionálním myšlením. Protože národní hrdina a zakladatel české hudby přece nemůže mít tak ošklivou chorobu. Já se na to dívám jinak. Syfilis byla tehdy běžná, měl ji kdekdo včetně osobností českých dějin. Smetanovo dílo miluji a fakt, že byl nemocný, nic neubírá na jeho velikosti. Lakovat jeho život narůžovo ale nemá smysl, dodává psychiatr Cyril Höschl.