Ekologičtější neznamená nutně lepší. Tyto low waste náhražky nemá cenu zkoušet

1. Úskalí domácí zubní pasty

Tuby od zubních past bývají zpravidla nerecyklovatelné, pasty samy navíc obsahují poměrně dost přísad, kterým se někteří lidé chtějí vyhnout. Populární je klasický recept, který většina zero waste komunity dobře zná: jedlá soda a kokosový olej. Nebo aktivní uhlí. 

Jednoduchá příprava a výsledek lze skladovat v libovolném obalu. Bohužel stačí posbírat pár zkušeností a názorů nebo si to sami vyzkoušet, aby bylo jasné, v čem je problém.

Přestože suroviny používané podomácku dokáží vydrhnout sklovinu do čista, jejich textura je pro mnohé značně nepříjemná. Ještě horší je, že DIY pasta může zuby nenávratně poškodit. Dva ze tří amerických zubařů dotazovaných magazínem Byrdie domácí pastu neschvalují. Třetí je pro, ale neschvaluje některé ingredience.

Hlavně je pro zuby škodlivé aktivní uhlí, to umějí bezpečně zpracovat jen komerční výrobci zubních past. Zda je dost šetrná soda, v tom se názory různí. Dalším nedostatkem domácí pasty je dle některých to, že neobsahuje fluorid, který zamezuje vzniku kazů. Pokud vám tedy vadí nerecyklovatelná tuba a jde vám o ekologii, podpořte raději značku, která prodává zubní pastu v jiných obalech.

Přečtěte si také:

Supermoderní Billa a Penny: tyhle obchody mají chladicí boxy, co za vás zavřou dveře, i vlastní elektrárnu

2. Zbytečné mýdlové ořechy

Přírodu můžeme šetřit i tím, že do odpadu vypouštíme méně chemikálií. Když vyměníte běžný prací prostředek za ekologický, můžete dokonce prospět i svému zdraví, máte-li citlivou pokožku. Praní přírodními látkami však má své vlastní zákonitosti. Pokud s ním teprve začínáte, můžete být trochu zklamaní.

Předmětem diskuzí jsou hlavně mýdlové ořechy. Plody asijského stromu mýdelníku (Sapindus mukorossi) obsahují hodně saponinů a jejich pěna se už stovky let používá na mytí. K nám se dovážejí sušené skořápky jako přírodní alternativa pracího prášku. Jejich dovoz má značnou uhlíkovou stopu, i když zřejmě menší než celá složitá výroba a import konvenčních prostředků na praní. 

Testy bohužel ukazují, že pračka s mýdlovými ořechy nepere o moc lépe než čistá voda. Protinázory zase apelují na to, že se efektivnost ořechů zvyšuje jejich vyvařením před přidáním do prádla a že odolnější skvrny lze dočistit něčím jiným. Je to ale poněkud nepraktické. 

3. Tuhé šampony mohou způsobovat lupy

Tuhý šampon podobný mýdlu má tu výhodu, že se dá prodávat bez obalu. Dle zkušeností uživatelů navíc kostka šamponu prý vydrží déle než balení tekutého. Tuto položku na našem seznamu rozhodně nelze jednoznačně odsoudit. Značek, které vyrábějí tuhé šampony, je mnoho a každý může mít úplně jiné složení.

Jednu věc však mají tuhé šampony společnou – musí držet tvar. Z toho plynou nevýhody po praktické stránce. Pokud nechcete, aby se vám šampon během dvou týdnů rozpustil, musíte jej skladovat v suchu a ideálně tak, aby nepřisychal ke koupelnové poličce. Noví uživatelé si musí také zvyknout na jeho používání, tuhé šampony totiž nepění tolik jako tekuté.

Často jde o zdravější alternativu běžného šamponu, do které se nepřidávají sulfáty a silikony. Máte-li však doma tvrdou vodu, bude tuhý šampon mnohem těžší vymýt než tekutý. Rebecca Bennett z firmy The Solid Bar Company také varuje, že některé tuhé šampony jsou ve skutečnosti mýdla. Mýdlo může dlouhodobě rozhodit pH pokožky hlavy a přispívat k tvorbě lupů i křehkosti vlasů. 

Přečtěte si také:

Co všechno se dá znovu zužitkovat? Uniformy z IKEA, lógr i papírové tašky

4. Kamenec jako deodorant nestačí

Kamenec některým lidem vůbec nepomáhá

Autor: Depositphotos

Kamenec draselno-hlinitý znají v jihovýchodní Asii už stovky let jako přírodní deodorant. Kamencový krystal vydrží velmi dlouho, takže jeho koupí ušetříte životní prostředí mnoha obalů od deodorantů. Sice sám o sobě nevoní a vlastně ani nezabrání pocení, ale údajně dokáže pocení snížit bez zátěže na organismus a má antimikrobiální účinky.

Nemusíte vonět, hlavně že nepáchnete. Ne každému ale potření navlhčeným krystalem stačí. Různí lidé mají totiž různou pokožku a pro některé se kamenec ukázal jako naprosto neúčinný. Objektivní studie na účinnost kamence chybí a vzhledem k tomu, jak se pocení liší člověk od člověka, toto možná ani experimentálně zkoumat nejde. Ví se však, že kamenec podráždí podpaží, pokud je čerstvě oholené, a někteří lidé na něj mohou mít i alergickou reakci.

5. Papírové tašky nevydrží a nejsou eko

Některé supermarkety včetně těch online již několik let poskytují zákazníkům místo igelitek papírové tašky. Je pravda, že jde o udržitelný materiál, který se v přírodě může rozložit a neuvolňuje do vody mikroplasty. Tam ale výhody papírových tašek končí. Zpracování polyethylenu na tašky je totiž mnohem méně náročné na zdroje než výroba tašek z papíru. Aby se papírová taška ekologicky vyplatila, musela by se znovu použít více než 40×. Klidně si tedy kupte igelitku, ale ideálně jen pokud jste si zapomněli donést vlastní tašku.

6. Silikonové houby na nádobí nefungují

Silikonové houbičky na nádobí? V prvé řadě jsou měkké – nejen jemné, ale také se hůře drží. Sice nepoškodí teflon, jenže s nimi nejde pořádně vydrhnout přischlé zbytky jídla, a to ani po odmočení.

Autor: Depositphotos

Kuchyňská houba je důležitá pomůcka, která se hodí, i když máte myčku. Tento kus plastu je však na konci svého života plný mastnoty a špíny, tudíž se nedá recyklovat a končí v odpadu. Dá se nahradit?

Výrobci silikonových houbiček tvrdí, že ano. Jejich produkty vydrží mnohem déle, nemnoží se v nich bakterie a dají se vymýt do čista.

Z osobní zkušenosti však mohu jmenovat dva velké nedostatky těchto produktů. V prvé řadě jsou měkké – nejen jemné, ale také se hůře drží. Sice nepoškodí teflon, jenže s nimi nejde pořádně vydrhnout přischlé zbytky jídla, a to ani po odmočení. Druhá nevýhoda je, že nejsou porézní. Sice to znamená větší hygieničnost, ale nedrží se v nich ani mycí prostředek, takže ho spotřebujete více. Lepší alternativou plastových houbiček jsou spíše houbičky celulózové. 

7. Bambusové náhražky jen na parádu

V zero waste končinách Instagramu se lze setkat s mnoha zkreslenými obrazy toho, co je či není udržitelná alternativa. Jako příklad uvádí bloggerka Gittemary Johansen příbory z bambusu, které si člověk může nosit s sebou jako náhražku plastových příborů na jedno použití nabízených ve fast foodech. Bambus je přírodní, rozložitelný a vypadá moc hezky na fotkách, ale i on samozřejmě má svou ekologickou stopu. Není prostě lehčí vytáhnout si běžný příbor ze šuplíku?

Stejná myšlenka platí u všech dalších roztomilých bambusových, dřevěných a kovových předmětů na více použití, například lahví na pití či dóz na potraviny. Kritici a praví vyznavači udržitelnosti říkají: Kupte si, co se vám líbí, ale netvrďte, že tím šetříte planetu. Nahrazovat něco, co už doma máme, i kdyby to bylo z plastu, je přesný opak udržitelnosti.

Navíc se opakovaně ukázalo, že látky použité k tvrzení bambusového a podobného nádobí jsou někdy neekologické a škodí zdraví. 

Přečtěte si také:

Albert nově odebírá PET lahve a plechovky. Do Lidlu a Kauflandu už jich lidé přinesli půl milionu